Kritiky.cz > Horory > Dovolená za všechny prachy!

Dovolená za všechny prachy!

thumbCoverMain
thumbCoverMain
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Loading...
Dobrodružně poja­tá povíd­ka, ode­hrá­va­jí­cí se na čer­ném kon­ti­nen­tu. Aneb kaž­dé kopy­to jed­nou nějak začít musí...

 

Rodinný pod­nik posled­ní dobou cel­kem sluš­ně frčel, což jsem při­ví­tal samo­zřej­mě s vel­kým nad­še­ním. Můj otec byl ředi­te­lem fir­my, doce­la zámož­ný muž a já jsem byl spí­še jen jeho posko­kem stej­ně jako mí dva přá­te­lé. Samozřejmě však za sluš­né pení­ze, kte­ré jsem od papín­ka inka­so­val. On sice o mě čas­to říká­vá „že jsem jen pra­choby­čej­ný roz­maz­le­ný spra­tek, kte­rý se tahá s kaž­dou děv­kou a pořád jen chlas­tá‘‘, ale jeli­kož jsem jedi­ná­ček a mamin­čin mazá­nek, nemůžu skon­čit na uli­ci. Určitě by mně mile rád vykopnul, ale to se mu jen tak nepo­da­ří. Vše důle­ži­té ve fir­mě stej­ně obsta­rá­val jeho zástup­ce Norbert, mimo­cho­dem hroz­ný vůl, kte­ré­mu jsme děla­li pořád z rece­se nej­růz­něj­ší naschvá­ly. Jednou toho děd­ka z nás klep­ne pep­ka, ale co jiné­ho chce­te dělat, když vás pořád neba­ví čumět do počí­ta­če, vymýš­let nové pre­sen­ta­ce a cho­dit na nud­né pora­dy. Ty mimo­cho­dem vět­ši­nou stej­ně pro­spím.

Po prá­ci jsme se roz­hod­li s Rudou a Brunem zajít na pár paná­ků do míst­ní restau­ra­ce. Šofér nám zasta­vil kou­sek od ní. Bylo zrov­na po deš­ti a všu­de byly men­ší kalu­že. Jedna sta­rá bába měla tu smůlu, že se roz­hod­la si zkrá­tit ces­tu mimo pře­chod a tak jsme jí nále­ži­tě ošplouch­li, když jsme kolem ní pro­jíž­dě­li. V tu chví­li zavlá­dl v autě výbuch smí­chu a když nám pohro­zi­la pěs­tí, stá­hl Ruda okén­ko a zařval na ní „Polib si !“. Cosi zamumla­la, ale už jsme jí nevě­no­va­li pozor­nost. Vešli jsme dovnitř, sed­li k oblí­be­né­mu sto­lu a čeka­li pří­chod krás­né ser­vír­ky. Jmenovala se Nikola, měla zhru­ba sedm­náct – osm­náct roků, výstav­ní výstřih a solid­ní ten­ké rtí­ky.

„Tak tu bych si dal páno­vé“ řekl Bruno a zamlaskal. Tohle ovšem říká­val pokaž­dé, když jsme tu při­šli, tak­že nás to už ani nepře­kva­po­va­lo.

„Co to bude váže­ní?“

„ Tři Wolkery, dvě piv­ka a jed­no pres­so lás­ko“ řekl Bruno a naho­dil ten svůj mls­ný pohled.

„Hned to bude.“

Zatímco jsme čeka­li na pití, ti dva se zača­li bavit o poli­ti­ce a hoke­ji. Jelikož tyhle věci mě moc neza­jí­ma­jí, začal jsem pozo­ro­vat ostat­ní hos­ty. Moc jich tu zatím neby­lo, ale to se kaž­dou chvil­ku změ­ní. U okna sedě­li dva důchod­ci, kte­ří poma­lu usr­ká­va­li ze svých již hod­ně odstá­tých piv. Absolutně nepo­cho­pím, jak tuhle břeč­ku může někdo pít. Zapálil jsem si cigá­ro, když tu náh­le upou­ta­lo mou pozor­nost malé děc­ko napro­ti. Jeho mat­ka se ho sna­ži­la krmit jakousi pochyb­nou smě­sí, kte­rou její ubre­če­ný syná­ček odmí­tal pozřít. Ani se mu moc nedi­vím, pro­to­že já bych to taky nežral.

„ Dělej nemá­me na to celý den! Máma za to musí zapla­tit, tak­že to sníš i kdy­by ses z toho měl…“

Jak řek­la, tak se i záko­ni­tě sta­lo. Ozval se nechut­ný zvuk a ten malý harant se váž­ně poz­vra­cel. Kdyby ovšem jen zpát­ky do talí­ře! Vrchní ihned při­bě­hl k jejich sto­lu a začal lámat ruka­ma. Žena se mu omlu­vi­la a pomoh­la mu s úkli­dem. Zaplatila a se svou rato­les­tí ode­šla co nej­rych­le­ji pryč. Samozřejmě za dopro­vo­du naše­ho vel­mi hla­si­té­ho smí­chu, kte­rý se pros­tě nedal zasta­vit.

„Tak tohle byla váž­ně bom­ba“ pro­hlá­sil Ruda a my ostat­ní jsme samo­zřej­mě sou­hlas­ně při­ky­vo­va­li. Objednali jsme si dal­ší asi tři run­dy a koneč­ně se dosta­li k jádru věci, kte­rou jsme zde chtě­li dnes pro­brat.

Potřebovali jsme si už koneč­ně odpo­či­nout od té pakár­ny v kanclu a pořád­ně si zase užít. Mám samo­zřej­mě namys­li něja­kou pořád­nou dovo­le­nou, pro­to­že jinak jsme si uží­va­li snad kaž­dý víkend víc než dost.

„Letos by to chtě­lo páno­vé něco pořád­né­ho“ řekl jsem. Evropu už máme pro­je­tou sko­ro celou a tak bychom moh­li zabrou­sit někam dál.

„Osobně bych navr­ho­val tře­ba Afriku, něja­ké to safa­ri a tak“. To se ozval Ruda, kte­rý začí­nal chy­tat sli­nu, pro­to­že už krou­til uka­zo­váč­kem smě­rem k baru a tím­to ges­tem objed­nal dal­ší paná­ky.

Bruno se chtěl taky zapo­jit do dis­ku­ze a jak už u něj bývá zvy­kem, tak opět pro­ne­sl dal­ší per­lu „Jo a pře­fik­nem tam něja­ké pěk­né čer­noš­ky“. S tím­to jsme samo­zřej­mě sou­hla­si­li všich­ni, pro­to­že i něja­ké to poba­ve­ní pat­ří k našim před­ním záli­bám.

Během násle­du­jí­cí­ho týd­ne jsme zača­li pro­mýš­let plán naší ces­ty a hlav­ně její cíl. Nechtěli jsme letět do ušmud­la­né­ho Egypta a chcí­pat ved­rem u pyra­mid, ale chtě­li jsme spí­še tro­chu adre­na­li­nu. Naše vol­ba padla na Etiopii. V nej­růz­něj­ších pro­spek­tech, ale i na inter­ne­tu jsme si o ní zjis­ti­li něko­lik zají­ma­vých infor­ma­cí, vybra­li pár loka­lit, kte­ré navští­ví­me a jak jsme všich­ni dou­fa­li, tak pří­mo na mís­tě si zajis­tí­me i něja­ký ten bonu­so­vý záži­tek. Nechali jsme si od otce vypla­tit všech­ny naše pré­mie a k naše­mu pře­kva­pe­ní, jsme od něj dosta­li i sluš­ný balík na při­lep­še­nou. Tedy hlav­ně já. Jak ho znám, tak byl rád, že jsem zas na něko­lik týd­nů vypa­dl z jeho blíz­kos­ti. To však ješ­tě nikdo z nás netu­šil, jak tenhle výlet dopad­ne…

*

Rozlučková pár­ty pro­běh­la cel­kem v pokli­du, pro­to­že jsme se muse­li šet­řit. Čekala nás oprav­du únav­ná a hlav­ně úmor­ná ces­ta, kte­rá měla trvat sko­ro pět­a­dva­cet hodin. Normálně by to trva­lo urči­tě méně, jen­že dostat se do naše­ho prv­ní­ho cíle jímž bylo letiš­tě v Arba Minch, byla téměř neko­neč­ná pruda. Museli jsme absol­vo­vat dvě mezi­při­stá­ní. Odlet jsme měli z Berlína do Frankfurtu a let pro­bě­hl doce­la hlad­ce. Všichni jsme měli ješ­tě troš­ku koco­vi­nu, tak­že jsme si v leta­dle dopřá­li jen oby­čej­nou vodu. Nikdo z nás neměl nála­du na něja­kou kon­ver­za­ci a tak jsme se všich­ni věno­va­li jen svým mp3. Když jsme však na svě­tel­né tabu­li koneč­ně našli naše dal­ší leta­dlo ET 707 do Adis Abeby, kte­ré mělo star­to­vat až za devět hodin, nála­da byla v tu chví­li na bodu mra­zu. Začali jsme se navzá­jem obvi­ňo­vat, kdo­že vybral tak debil­ní tra­su a proč jsme nemoh­li letět rov­nou z Frankfurtu. Samozřejmě jsem byl hlav­ním viní­kem já a tak jsem je oba poslal někam. Když napě­tí opadlo, zašli jsme si do sluš­né restau­ra­ce na kus žvan­ce. Jeho cenu radě­ji ani nebu­du zmi­ňo­vat, ale chut­na­lo cel­kem sluš­ně. Napojili jsme se něko­li­ka kusy Heinekenu a netr­pě­li­vě vyčká­va­li čas odle­tu.

„Snad budou ty čer­noš­ky stát ale­spoň za to čeká­ní!“ pozna­me­nal Bruno a Ruda na to štipla­vě odpo­vě­děl „Moc bych si být tebou nefan­dil cuk­rou­ši.“ Všichni jsme se roze­smá­li a koneč­ně moh­li nased­nout do leta­dla. V Etiopii jsme měli být za něja­kých osm, nebo spíš devět hodin, tak­že jsme si dopřá­li vytou­že­ný spá­nek. Když jsem se pro­bu­dil, byli jsme zhru­ba hodi­nu od cíle. V leta­dle pano­va­lo zatím doce­la ticho, pro­to­že vět­ši­na ces­tu­jí­cích ješ­tě spo­ko­je­ně oddycho­va­la. Náš milý Bruno však nele­nil a svou poně­kud krko­lomnou ang­lič­ti­nou se pokou­šel sba­lit pohled­nou letuš­ku. Ta mu sice dáva­la jas­ně naje­vo, že o něj nemá zájem, ale on se nene­chal za žád­nou cenu odra­dit. Nakonec jí pře­ce jenom uke­cal ale­spoň na poli­bek na tvář, pro­to­že chtěl něčím před námi zama­chro­vat.

„Ta po mě jede“

„Jo je z tebe celá žha­vá“ odvě­til jsem a znudě­ně se podí­val na hodin­ky. Stroj začal zane­dlou­ho koneč­ně kle­sat a my brzy popr­vé stá­li na afric­ké půdě. Hlavního měs­ta jsme si však vůbec neu­ži­li, přes­to­že jsme měli zhru­ba pět hodin čas, než bude­me moci pokra­čo­vat. Po letišt­ní hale se pro­chá­ze­li ‘‘davy‘‘ lidí z nichž vět­ši­nou byli hlav­ně otrav­ní domo­ro­dí pro­dej­ci vše­li­ja­kých cetek od korál­ků, misek až po růz­né deky a kobe­reč­ky. Všude kolem postá­va­li míst­ní ochrán­ci záko­na, nebo lépe řeče­no ‘‘poli­cie‘‘ a od ostat­ních jste je roz­po­zna­li jen díky jejich pro­po­ce­ným stej­no­kro­jům ( koši­lím). Moc pěk­ných žen­ských jsme tu nevi­dě­li a tak jsme šli okoš­to­vat míst­ní pivo. Měli zde něko­lik dru­hů piv, ale chut­na­li oprav­du hroz­ně. Panovalo zde však oprav­du úmor­né vedro a tak jsme tenhle nedob­rý nápoj vypi­li až do dna.

Ruda náh­le pro­ne­sl „Tož kur­va chla­pi, před­sta­vo­val jsem si to tu troš­ku jinak!“ Oba jsme s ním v duchu sou­hla­si­li, ale nechtě­li jsme se zby­teč­ně deptat. Následoval koneč­ně posled­ní hodi­no­vý let do cíle naší ces­ty, kte­rým bylo měs­to Arba Minch. Podle dostup­ných infor­ma­cí sto­jí sice samo měs­to cel­kem za prd, ale blíz­ko něj leží dvě jeze­ra Abaya a Chamo + národ­ní park Nechisar, což byly hlav­ní cíle naší ces­ty. Po očku jsme však dou­fa­li, že bychom se dosta­li i k řece Omo, kde žijí divo­ké kme­ny a vskut­ku zají­ma­vá divá zvěř.

Ubytovali jsme se v malém hote­lu na okra­ji měs­ta, pro­to­že jsme chtě­li mít tro­chu kli­du od vel­mi hluč­ných oby­va­tel, pro kte­ré nejsou bílí oby­va­te­lé žád­nou novin­kou . I zde se našla oprav­du vel­ká sor­ta lidí, kte­ří nám nabí­ze­li spous­tu mnoh­dy i krás­ných věcí, ale my nemě­li o nic tako­vé­ho zájem. Přesto nám jich bylo tro­chu líto, pro­to­že chu­do­ba z nich pří­mo vyza­řo­va­la. Někteří lidé tu běha­li doslo­va s holý­mi zad­ky a z jejich obli­čejů bylo patr­né, že zřej­mě trpí něja­kým dru­hem nemo­cí. Od těch­to pří­pa­dů bylo lépe se držet dál a tak jsme vel­mi rádi zapad­li do našich poko­jů. Vzali jsme si kvů­li bez­peč­nos­ti jen jeden pokoj, kte­rý byl vel­mi skrov­ně zaří­ze­ný, ale pro naše potře­by to boha­tě sta­či­lo. Kromě poste­lí, jed­no­ho sto­lu, páru židlí a skří­ně tu toho moc neby­lo. Znavení jsme zaleh­li do při­pra­ve­ných poste­lí, pře­ho­di­li přes sebe sítě pro­ti mosky­tům a za chví­li jsme tvr­dě spa­li.

*

Noc byla oprav­du hroz­ná. Kromě pří­šer­né­ho ved­ra nás otra­vo­val i bzu­kot léta­jí­cích potvor, lač­ných po naší krvi. Po nut­né spr­še nám náš správ­ce při­pra­vil chut­nou sní­da­ni a po její kon­zu­ma­ci jsme se roz­hod­li koneč­ně pro­zkou­mat krá­su Afriky. Našim cílem byla míst­ní kro­ko­dý­lí far­ma, kde cho­va­jí něko­lik sto­vek kro­ko­dý­lů růz­né veli­kos­ti i stá­ří, kte­ří pochá­ze­jí z neda­le­ké­ho jeze­ra Chamo. Když jsme uvi­dě­li na naše pomě­ry poně­kud zchát­ra­lé vyba­ve­ní toho­to objek­tu, zača­la v nás růst nedů­vě­ra a jis­tý pud sebezá­cho­vy. Vstupné stá­lo jen něko­lik eti­op­ských birrů, ujal se nás domo­ro­dý prů­vod­ce a začal něco mlet v jejich jazy­ce. Samozřejmě jsme mu nero­zu­mě­li ani slo­vo, ale z jeho ges­ti­ku­la­ce jsme pocho­pi­li, že se nemá­me moc naklá­nět z beto­no­vých okra­jů, kte­ré lemo­va­ly kro­ko­dý­lí sád­ky (bazé­ny). Z pách­nou­cí vody na nás poku­ko­va­lo něko­lik desí­tek očí a nozder, ale našlo se i doce­la dost jedin­ců, kte­ří se pova­lo­va­li na vyhřá­té zemi. Pomalu nám všem začal běhat mráz po zádech, pro­to­že při pohle­du na ote­vře­né tla­my plné ost­rých zubů z nich šel váž­ně strach. Z niče­ho nic se kolem nás mihl něja­ký mla­dík a přešvi­hl se přes zábrad­lí. Nastala pani­ka a řev cho­va­te­lů se sna­žil při­vést hocha k rozu­mu, aby se urych­le­ně zachy­til hoze­né­ho pro­va­zu. Ten však pře­stal vní­mat okol­ní svět, zavřel oči a vykro­čil vstříc smr­ti. V tu chví­li by se v nás krve nedo­ře­zal, všich­ni tři jsem jen oněmě­le sle­do­va­li děsi­vou sce­né­rii, kte­rá se zača­la ode­hrá­vat pří­mo pod námi. Krokodýli byli samo­zřej­mě nad­še­ni víta­ným zpes­t­ře­ním jídel­níč­ku, pro­to­že kuře­cí maso a ryby nejsou nic moc. Nejbližší z nich, obrov­ský samec švi­hl svým obrov­ským oca­sem a pora­zil nebo­žá­ka na zem. Chlapec se náh­le pro­bral z deli­ria a začal zou­fa­le volat o pomoc. Jeho křik se mi zaryl až do mor­ků kos­tí. Ozval se hrů­zostraš­ný zvuk, když mu ost­ré zuby, roz­dr­ti­li kost a jed­ním moc­ným trh­nu­tím mu byla doslo­va oddě­le­na noha od zbyt­ku těla. Lidská krev byla tím správ­ným impul­sem i pro dal­ší zví­řa­ta a během chví­le se u umí­ra­jí­cí­ho obje­vi­li dal­ší nena­žran­ci. Mladíkovo tělo se oka­mži­tě změ­ni­lo v trha­cí kalen­dář, což byl pohled při kte­rém jsem se musel odvrá­tit a měl jsem co dělat, abych sebou nese­kl na zem. Ruda začal dávit sní­da­ni a jedi­ný, kdo se dodí­val až dokon­ce byl Bruno. Když jsem se koneč­ně odhod­lal zno­vu podí­vat, bylo po všem. Zem byla zkro­pe­na krví, kro­ko­dý­li zmi­ze­li pod hla­di­nou, pro­vaz ješ­tě stá­le visel přes okraj a cho­va­te­lé zma­te­ně pobí­ha­li kolem a něco zuři­vě ges­ti­ku­lo­va­li. Všichni jsme byli vyhná­ni pryč z far­my. Když jsme pro­chá­ze­li bran­kou, potka­li jsme míst­ní poli­cis­ty, kte­ří byli urych­le­ně při­vo­lá­ni k mís­tu neštěs­tí.

„To byl mazec!“ pro­ne­sl tichým hla­sem Bruno, ale nikdo z nás mu na to neod­po­vě­děl. Na dal­ší pro­cház­ku jsme nemě­li chuť ani pomyš­le­ní a tak jsme se radě­ji uchý­li­li zpát­ky do naše­ho poko­je. Vytáhli jsme naše záso­by sli­vo­vi­ce a ožra­li se do němo­ty. V noci jsem měl oprav­du hnus­né sny, plné kři­ku, krve a cva­ka­jí­cích zubů.

*

Ráno musel samo­zřej­mě násle­do­vat bolehlav, ale to nám bylo cel­kem jed­no. Naše dovo­le­ná zatím za moc nestá­la a mís­to abychom si jí pořád­ně uží­va­li, zapa­ři­li s míst­ní­mi dív­ka­mi atd., tak jsme pou­ze vidě­li nechut­nou sebe­vraž­du. Na jíd­lo neby­lo ani pomyš­le­ní, ale pře­ce jenom jsme se donu­ti­li vstát z poste­le a šli se poroz­hléd­nout po míst­ním tržiš­ti. Chtěli jsme tam nakou­pit něja­ký ten dárek pro své rodi­če, když už nám na tuto ces­tu při­spě­li. Spíše než zdej­ší zbo­ží nás však zau­ja­ly míst­ní ženy. Ty byly oble­če­né do pes­t­ro­ba­rev­ných suk­ní, kte­ré zdo­bi­li vše­li­ja­ké korál­ky a kamín­ky. Každá z nich měla vel­ké kula­té náuš­ni­ce, kože­né pás­ky slou­ží­cí jako náhr­del­ní­ky, vla­sy vět­ši­nou vel­mi krát­ké, nebo sple­te­né do copán­ků atd. Bruno se s někte­rý­mi pokou­šel lehce laš­ko­vat, ale tvr­dě nara­zil. Dívky o nás vět­ši­nou jen let­mo zava­di­ly pohle­dem a zača­ly se opět věno­vat své prá­ci. Pomalu jsme se už chtě­li vrá­tit zpát­ky, pro­to­že nás zača­li opět otra­vo­vat chu­dí ves­ni­ča­né, kte­ří nám nabí­ze­li své domá­cí maz­líč­ky, když tu náh­le na mé rame­no dopadla cizí ruka tako­vou razan­cí, až to zabo­le­lo. Přímo za námi stá­li dva mla­dí­ci ve věku 20-25 let a ten vyš­ší z nich spus­til krko­lomnou ang­lič­ti­nou: „Vy mít zájem o dob­ro­druž­ství za málo peněz?“

„A o co by jako mělo jít“ odse­kl jsem, pro­to­že mě ješ­tě pořád bole­lo stisk­nu­té rame­no. „Kdo vlast­ně jste?“

Černoch se nám před­sta­vil jako Yusup a ten dru­hý byl jeho bra­tr Kemal. Oba údaj­ně pochá­ze­jí z jed­né malé ves­nič­ky, kte­rá leží na řece Omo. Při zazně­ní jmé­na řeky se nám lehce roz­zá­ři­li oči, pro­to­že navští­vit tohle mís­to bylo naším přá­ním.

„My mít malý člun, kte­rým vozit turis­ty po řece.“ Následně jsme se dozvě­dě­li, že podél obou bře­hů řeky žije spous­ta divo­kých kme­nů, kte­rým se daří vyhý­bat civi­li­za­ci a jejím návy­kům. Sem tam k nim sice zaví­ta­jí vlád­ní úřed­ní­ci, nebo dob­ro­dru­zi kte­ří sjíž­dě­jí řeku, ale jinak si žijí svým vlast­ním živo­tem. Oba brat­ři se pře­váž­ně živí jako rybá­ři a občas i jako sbě­ra­či kro­ko­dý­lích vajec.

Po men­ší roz­mluvě jsme se všich­ni tři shod­li na tom, že to risk­ne­me a na nabíd­ku jsme kývli. Snad za to moh­lo ješ­tě alko­ho­lo­vé opo­je­ní, nebo chuť po dob­ro­druž­ství, ale naše smys­ly nás ten­to­krát neva­ro­va­li před mož­ným nebez­pe­čím, což byla obrov­ská chy­ba, kte­rou si bude­me ješ­tě dlou­ho vyčí­tat. Ani jeden z nás si totiž nevši­ml zlo­věst­né­ho zábles­ku v jejich očích, ani ďábel­ské­ho úškleb­ku, když jsme se vyda­li pro své věci do hote­lu. Nikdo z nás v tu chví­li netu­šil, že náš pokoj vidí­me napo­sle­dy.

*

Sbalili jsme si jen to nej­nut­něj­ší do svých bág­lů ( repe­len­ty, kalho­ty, tri­ko s dlou­hým ruká­vem – to abychom v noci neprochlad­li a samo­zřej­mě flaš­ku něče­ho tvr­dé­ho). Když jsme dora­zi­li k molu, kde oba brat­ři již netr­pě­li­vě pře­šla­po­va­li, čeka­lo nás dal­ší pře­kva­pe­ní. Jejich člun, nebo lépe řeče­no před­po­top­ní pla­vi­dlo vypa­da­lo oprav­du hroz­ně. Naše oba­vy vzrost­li ješ­tě víc, když se na oblo­ze obje­vi­li děsi­vé čer­né mra­ky, kte­ré nevěs­ti­li nic dob­ré­ho. Yusup se nás sna­žil ujis­tit, že je vše v napros­tém pořád­ku „prý jsou na podob­né pod­mín­ky zvyklí“, ale ani to nám moc kurá­že nepři­da­lo. Oba mí spo­leč­ní­ci jen pokr­či­li rame­ny a used­li do člu­nu. Následoval jsem je tedy, ale v kap­se jsem si málem umač­kal všech­ny prs­ty na ruce. Na něja­ký motor jsme moh­li rov­nou zapo­me­nout, pro­to­že tahle bár­ka byla vyzbro­je­na pou­ze dvě­mi pád­ly. Kemal si vzal na sta­rost příď a Yusup záď. Plavba pro­za­tím pro­bí­ha­la v pokli­du a brzy nám měs­to zmi­ze­lo z dohle­du. Občas jsme na bře­hu vidě­li něko­lik pas­tev­ců se svým dobyt­kem, kte­ří nám máva­li, ale jinak se nic nedě­lo. Bruno si sem tam udě­lal sní­me­ček, Ruda si pár­krát přihnul z láhve a já jen pozo­ro­val oko­lí. Pochvíli se člun začal kymá­cet, což zapří­čil zrych­le­ný tok vody. Objevily se prv­ní vlny a my zača­li plout mno­hem rych­le­ji. Voda kolem nás začí­ná být čím dál tím víc kal­ná a bok člu­nu něko­li­krát nara­zil do bal­va­nů tyčí­cích se z vody. Oba naši prů­vod­ci hor­li­vě pád­lu­jí, ale jak se zdá vel­mi rych­le je začí­na­jí opouš­tět síly. „Prý zku­še­ní rybá­ři‘‘ pro­ce­dil jsem mezi zuby a musel jsem si pro­třít oči, když mě ošplouch­la voda. Stále více jsem byl pře­svěd­če­ný, že tu něco nehra­je. Řeka se zde roz­dvo­jo­va­la a brat­ři zača­li vehe­ment­ně pád­lo­vat k levé­mu kory­tu. Ten pra­vý se totiž v dáli měnit v divo­ké peře­je a my jsme nemě­li roz­hod­ně chuť si zahrát na raf­ťá­ky. Když pro­plou­vá­me kolem men­ší lagu­ny, z niče­ho nic nás upou­tá pohyb ve vodě napra­vo od nás. Na hla­di­nu se poma­lu vyno­ři­la hro­ší hla­va, což nás nále­ži­tě vydě­si­lo. Úplně jsme na tyto tvo­ry zapo­mně­li a to jich je tahle řeka údaj­ně plná. Urychleně jsme se zača­li vzda­lo­vat, ale zví­ře zde není roz­hod­ně samo. Tu a tam vidí­me dal­ší a dal­ší hro­chy, jak odpo­čí­va­jí v ráko­sí. Krajina kolem nás se začí­ná měnit v pořád­nou divo­či­nu. Všude kolem jsou sly­šet opi­ce, kte­ré tu a tam vykouk­nou z korun stro­mů. Několikrát kolem nás dokon­ce pro­le­tí pře­krás­ní ptá­ci, jejichž název ani neznám.

„To je nád­he­ra“ pro­ne­sl Ruda a Bruno dodal „Konečně!“.

Zničehonic se ozva­la ohlu­šu­jí­cí rána a oblo­hu pro­ří­zl bílý záblesk. Na vod­ní hla­di­nu dopadly prv­ní kap­ky a krát­ce na to se spus­til obrov­ský liják. Během vte­ři­ny jsme byli pro­moklí na kost a zába­va pro nás skon­či­la.

„Měli by jsme se vrá­tit!“ pro­ne­sl jsem smě­rem k Yusupovi, ale ten jen zakrou­til hla­vou. „My být už neda­le­ko ves­ni­ce.“ Jelikož se poma­lu zača­lo stmí­vat, to bylo nej­spíš způ­so­be­no i hus­tou vege­ta­cí kolem nás a mra­ky na oblo­ze, zača­li jsme mít pro­blémy s vidi­tel­nos­tí. Džungle s námi zača­la hrát podiv­nou hru, když zača­la vytvá­řet podiv­né stí­ny, ze kte­rých šel váž­ně strach. Ani zví­ře­cí skře­ky nám moc nepo­moh­li a když se pří­mo před námi ve vodě ozva­lo podiv­né zachr­če­ní nastal konec. Do boku lodi cosi nara­zi­lo a všech­ny nás to vyklo­pi­lo do vody.

Když jsem se vyno­řil na hla­di­nu uvi­děl jsem zmí­ta­jí­cí­ho se Kamala a ‘‘pří­še­ru‘‘, kte­rá se ved­le něj vyno­ři­la. Byl to ten nej­vět­ší hroch jaké­ho jsem kdy v živo­tě viděl. Při pohle­du na jeho obrov­ské bílé zuby jsem začal urych­le­ně pla­vat s Brunem po boku k nej­bliž­ší­mu bře­hu. Někde před sebou jsem sly­šel hla­si­té nadáv­ky Rudy, kte­rý už byl zřej­mě na pev­né zemi. Náhle se za námi ozval smr­tel­ný výkřik a chro­pě­ní. Kamal zmi­zel pod vodou, násled­ně se však opět obje­vil, aby ješ­tě jed­nou napo­sle­dy zamá­chal ruka­ma na hla­di­nou a pak zmi­zel navždy. Neměl jsem vůbec chuť pla­vat zpát­ky, abych se podí­val zda náho­dou nepře­žil. Následně jsem se napros­to vyčer­pán sva­lil na břeh ved­le svých přá­tel a jedi­né na co jsem se zmohl bylo „Jsme pěk­ně v hajzlu!“

*

Totálně pro­mo­če­ní, una­ve­ní a pře­de­vším napros­to dez­o­ri­en­to­va­ní jsme se scho­va­li pod stro­my. Ty nás samo­zřej­mě neoch­rá­ní před nepře­stá­va­jí­cím lijá­kem, ale chtě­li jsme být co nej­dál od vody. Yusup se stá­le neob­je­vo­val a tak jsme pře­sta­li dou­fat, že by to mohl pře­žít ale­spoň on.

„Co teď jako bude­me dělat?“ lamen­to­val Ruda, kte­ré­ho víc než ztra­ce­né věci a poto­pe­ní člu­nu sral fakt, že při­šel o svou flaš­ku. „Čí to byl zkur­ve­ný nápad tenhle výlet?“

Více než jeho debil­ní kecy mě spí­še zau­jal pohled na tře­sou­cí­ho se Bruna, kte­rý doteď ani jed­nou nepro­mlu­vil.

„Je ti něco?“ zeptal jsem se, ale on pořád nic. Jen si neu­stá­le třel nohu. Vstal jsem tedy, abych se podí­val co mu je. Když jsem pohlé­dl na ono mís­to, zůstal jsem jako opa­ře­ný. Bruno si zřej­mě odřel nohu ve vodě o ost­rý kámen, nebo zbyt­ky člu­nu a rána mu hod­ně krvá­ce­la. Rychle jsem mu to ošet­řil, pro­to­že jsem měl oba­vy, aby do toho nechy­tl infek­ci. Následně jsem se všich­ni k sobě schou­li­li a poku­si­li se zahřát. Spát samo­zřej­mě nešlo, pro­to­že zvu­ky ozý­va­jí­cí se z džun­gle nám to ani nedo­vo­li­li. Brunovi se výraz­ně při­hor­ši­lo, pro­to­že dostal horeč­ku a jeho noha byla v jed­nom ohni. Neustále něco mumlal ze spa­ní. On jedi­ný doká­zal usnout, ale ne na dlou­ho. „Nemůžeme tu zůstat moc dlou­ho!“ „Musíme se vydat zpát­ky do měs­ta a poskyt­nout Brunovi lékař­skou pomoc.“ Oznámil jsem Rudovi, kte­rý jen mlč­ky při­ký­vl. Následně však dodal „ A co takhle najít tu domo­ro­dou ves­ni­ci?“ Ta by moh­la být samo­zřej­mě blíž, jen­že pochod džun­glí se mi moc nelí­bil. Jakmile se Bruno vzbu­dil, tak jsme mu ozná­mi­li, že vyra­zí­me. Pršet nepře­stá­va­lo, ale koneč­ně se začí­na­lo roze­dní­vat a bylo už ale­spoň tro­chu vidět na ces­tu. Podpírali jsme Bruna z obou stran, pro­to­že na tu zra­ně­nou nohu mohl došla­po­vat jen vel­mi těž­ce. Náš postup byl však pří­liš poma­lý. Neušli jsme snad ani dva kilo­me­t­ry, když se najed­nou blíz­ko nás ozva­lo výstraž­né zasy­če­ní. V poros­tu se mih­lo žlu­to­čer­né hadí tělo a rych­le se k nám zača­lo při­bli­žo­vat.

Zavládla pani­ka a hro­mad­ný úprk. Aby neby­lo té smůly málo, najed­nou se před námi obje­vil přík­rý sráz a pod ním burá­ce­jí­cí rame­no řeky. Nevím kde se tam vza­lo, ani proč jsme nesly­še­li její hukot, ale pros­tě byla tam. Na posled­ní chví­li jsem se sta­čil chy­tit jaké­ho­si koře­ne a varov­ně vykři­kl. Tu se však kolem mě mihl Bruno, kte­rý ovšem tako­vé štěs­tí neměl. Než si uvě­do­mil co se děje, letěl po hla­vě do hlu­bi­ny pod sebou. Udělal něko­lik zlo­věst­ných kotr­mel­ců a zmi­zel pod vod­ní hla­di­nou. Následně začal jeho tělo uná­šet dra­vý proud a on mi zmi­zel z dohle­du. Všechno se ode­hrá­lo tak rych­le, že jsem mu nemohl abso­lut­ně nějak pomo­ci. Vydrápal jsem se naho­ru a zku­sil jsem běžet k nej­bliž­ší vyvý­še­ni­ně, abych se podí­val jest­li se mu nepo­da­ři­lo někde vylézt na břeh. Neviděl jsem však vůbec nic, kro­mě zpě­ně­ných vln a kal­né vody. V hla­vě se mi zača­li rodit vše­li­ja­ké sce­né­rie a prvot­ní šok poma­lu ustu­po­val. Nyní jsem si začal tepr­ve uvě­do­mo­vat v plné síle fakt, že jsem prá­vě zřej­mě nadob­ro při­šel o své­ho dlou­ho­le­té­ho pří­te­le, kte­rý měl vzhle­dem ke své­mu sta­vu jen vel­mi malou šan­ci na pře­ži­tí. „Kam však zmi­zel Ruda?“ Od chví­le kdy jsme zača­li utí­kat jsem jej nevi­děl. Obezřetně jsem se začal vra­cet zpát­ky k mís­tu, kde jsme se sra­zi­li s hadem, ale ani po něm, ani po Rudovi zde neby­lo ani památ­ky. Náhle jsem usly­šet vzdá­le­né bub­no­vá­ní, jehož síla se zača­la stup­ňo­vat. „Mohlo by to pochá­zet z Yusupovy ves­ni­ce?“ S nadě­jí jsem se vydal smě­rem, odkud se bub­no­vá­ní ozý­va­lo.

*

Po ces­tě se nic zvlášt­ní­ho neu­dá­lo, ale pocit nejis­to­ty co se ostat­ním sta­lo a zvláš­tě po hadím setká­ní jsem byl mno­hem ostra­ži­těj­ší. Zhruba po půl­ho­di­ně jsem nara­zil na něja­kou stezku, kte­rou nej­spíš pou­ží­va­li domo­rod­ci. Měl jsem sto chu­tí se do ves­ni­ce roz­běh­nout a co nej­rych­le­ji požá­dat ves­ni­ča­ny o pomoc, ale něco ve mně mi říka­lo, abych to nedě­lal. Opatrně jsem opět sešel ze stez­ky a pod ochra­nou stro­mů a keřů jsem se při­plí­žil na dohled. Scenérie kte­rá se mi naskyt­la, byla tou nej­hor­ší noč­ní můrou, jakou jsem si jen doká­zal před­sta­vit. Před sebou jsem uvi­děl sku­pin­ku malých chý­ší, splá­ca­ných z hlí­ny, bah­na a pokry­tých nespíš smě­si­cí ráko­su a něja­ké slá­my. Uprostřed stá­lo obrov­ské ohniš­tě, ze kte­ré­ho se dout­na­lo. Déšť uti­chal a tak se zřej­mě míst­ní poku­si­li o roz­dě­la­ní ohně, ale zatím neú­spěš­ně. Kolem kru­hu postá­val hlou­ček lidí. Od malých bato­lat, nahých žen kte­ré měly pou­ze jakési kože­né suk­ně zakrý­va­jí­cí jim intim­ní par­tie a něko­lik mla­dých čer­no­chů, kte­ří nepře­stá­va­li bub­no­vat. Náhle se z nej­vět­ší­ho sta­ve­ní obje­vi­lo asi dva­cet poma­lo­va­ných domo­rod­ců, kte­ří se vehe­ment­ně sna­ži­li udr­žet něco co bylo v jejich stře­du. Za sku­pi­nou krá­čel non­ša­lant­ně zřej­mě šaman kme­ne, nebo jejich vůd­ce, kte­rý měl na obli­če­ji div­nou mas­ku a pořád něco vykři­ko­val a dával ruka­ma zuři­vá ges­ta. Skupina pro­šla napříč celou ves­ni­cí a zača­la se při­bli­žo­vat ke bře­hu neda­le­ké­ho jeze­ra ( lagu­ny? ). Teprve teď jsem si vši­ml, že zmí­ta­jí­cí se oso­ba upro­střed je sám Ruda. Pohled na něj mě doslo­va šoko­val. Jeho pope­la­vě bílá tvář byla zakr­vá­ce­ná vlast­ní krví, tělo měl pokry­té krva­vý­mi šrá­my a ruce svá­zá­ny za zády. Vehementně se sna­žil unik­nout, ale pro­ti obrov­ské pře­si­le neměl šan­ci. Následně byl při­vá­zán ke kůlu a v tu chví­li se začal po oko­lí vzná­šet závan smr­ti. Tedy kro­mě něj bylo ve vzdu­chu cítit i něco jiné­ho. Teprve teď jsem si uvě­do­mil pří­tom­nost podiv­né­ho zápa­chu, kte­rý musel záko­ni­tě pochá­zet pří­mo z vody. Potichu jsem se při­blí­žil co mož­ná nej­blí­že k mís­tu děje a v hla­vě se mi zača­ly honit divo­ké myš­len­ky, jak z toho vše­ho ven a hlav­ně jak vysvo­bo­dit Rudu. Domorodci se zača­li dostá­vat do jaké­ho­si tran­su. Všichni zača­li tan­co­vat kolem své­ho zajat­ce, něco kři­če­li, ale nero­zu­měl jsem jim ani slo­vo. Voda v jeze­ře zača­la vřít a nad hla­di­nou se obje­vil žlu­tý štipla­vý dým. Ten byl zřej­mě i hlav­ním zdro­jem ono­ho zápa­chu, ze kte­ré­ho se mi už lehce zača­la motat hla­va. Opatrně jsem se při­kra­dl k zad­ní čás­ti chý­še a sebral ze země tlus­tou větev. S tou­to pro­vi­zor­ní zbra­ní jsem byl nachys­ta­ný mezi ně vle­tět a uká­zat jim zač je toho loket. Už jsem se chtěl roz­běh­nout, když situ­a­ce náh­le nabra­la neče­ka­ný obrat. Muž v mas­ce vytá­hl z opasku dlou­hou dýku a pln nená­vis­ti ji zabo­dl Rudovi pří­mo do bři­cha. Ten boles­ti­vě zařval a jeho tělo se zkrou­ti­lo boles­tí. Z rány oka­mži­tě zača­la téct krev, kte­rá ješ­tě více roz­dráž­di­la zby­tek ves­ni­ča­nů. Další bod­nu­tí a násled­ný řez umož­nil obna­že­ní střev, kte­ré zača­li vylé­zat z rány. Zůstal jsem jako při­ko­va­ný a ani jsem se nepo­hnul. V tu chví­li mým tělem otřás­la vlna nená­vis­ti a já zatou­žil po krva­vé odpla­tě. Jenže ve skry­tu duše jsem měl obrov­ský strach o svůj vlast­ní život a tak jsem se zba­bě­le pou­ze díval dál.

Ruda už neje­vil znám­ky živo­ta a jak se zdá­lo, tak i domo­rod­ci se poma­lu dostá­va­li ze své eufo­rie. Přestali si vší­mat nehyb­né­ho těla a všich­ni obrá­ti­li svůj zrak k vod­ní hla­di­ně. Muž v mas­ce polo­žil cosi zakr­vá­ce­né­ho na podiv­nou sochu, kte­ré jsem si vši­ml tepr­ve když se k ní při­blí­žil. Z té dál­ky jsem nedo­ká­zal pořád­ně roze­znat jest­li jde o něja­ké zví­ře, nebo lid­skou podo­biz­nu.

Začal pro­vá­dět něja­ký ritu­ál a neu­stá­le cosi mumlal. Následně své zakr­vá­ce­né ruce pono­řil do jeze­ra a výpa­ry zača­li houst­nout. Černoši zača­li poma­lu ustu­po­vat, pro­to­že vod­ní hla­di­na se náh­le zača­la roze­ví­rat a nad hla­di­nou se obje­vi­la hla­va něja­ké­ho nezná­mé­ho tvo­ra. Nejprve jsem si mys­lel, že by se snad moh­lo jed­nat o hro­cha či snad kro­ko­dý­la, ale prav­da byla někde jin­de. S ote­vře­nou pusou jsem hle­děl na ono stvo­ře­ní, kte­ré bylo téměř celé pokry­to čer­ný­mi šupi­na­mi. Jeho hla­va při­po­mí­na­la něja­ké­ho ješ­tě­ra, ale desít­ky ost­rých zubů a mohut­ný ocas ho spí­še řadil ke kro­ko­dý­lům. Tvor vydal děsi­vý zvuk a začal se sunout k tělu mého mrt­vé­ho pří­te­le. Mocným škub­nu­tím uvol­nil jeho tělo a téměř naráz ho zhlt­nul jako mali­nu. Jeho mrt­vé oči pozo­ro­va­ly všech­ny bytos­ti před ním a on se zřej­mě roz­ho­do­val, jest­li si nedá ješ­tě něja­ký ten dezert.

Zlověstný výkřik mě pro­bral z letar­gie. Chvilka mé nepo­zor­nos­ti zapří­či­ni­la, že si mě jeden z domo­rod­ců vši­ml. „V tu chví­li mi bylo jas­né, že je vše ztra­ce­no!“ Nechtěl jsem se však vzdát bez boje a nejmé­ně jed­no­ho z nich vzít sebou do horou­cích pekel. Pevně jsem sevřel větev a roz­ra­zil hlou­ček, kte­rý byl během krát­ké chví­le pří­mo pře­de mnou. Svou váhou jsem sra­zil muže v mas­ce, kte­rý ješ­tě sta­čil zaú­to­čit dýkou. Ucítil jsem páli­vou bolest, když její hrot nara­zil o mé žeb­ro, ale bolest kte­rá násle­do­va­la jsem pře­stal úpl­ně vní­mat. Větev mi vypadla, ale poda­ři­lo se mi sebrat kámen kte­rý ležel opo­dál a něko­li­ka moc­ný­mi úde­ry jsem tomu srá­či pro­ra­zil leb­ku. Ani nevím koli­krát jsem ho praš­til, ale tepr­ve když se pře­sta­lo jeho tělo zmí­tat ve smr­tel­né kře­či, tak jsem pře­stal.

Ostatní zůsta­li jako opa­ře­ní, když uvi­dě­li pad­nout své­ho vůd­ce a zača­li pelášit do džun­gle.

Nejprve jsem si mys­lel, že to já jim nahnal strach, ale zlo­věst­né zařvá­ní za mými zády mě vyved­lo z omy­lu.

*

„Byl tady!“ Přímo za zátyl­kem jsem ucí­til smr­du­tý závan z jeho tla­my a na posled­ní chví­li jsem se odva­lil bokem. Jeho zuby cvak­li naprázd­no a já měl čas se opět cho­pit odho­ze­né vět­ve. Máchal jsem s ní před sebou, ale jak se zdá­lo, tak bez sebe­men­ší­ho účin­ku. Tvor se při­bli­žo­val a máchá­ním oca­su my dával jas­ně naje­vo, že nepři­šel na přá­tel­skou návště­vu. Náhle se na mě vrhl a přes­to­že šlo o oprav­do­vý kolos, tak byl doce­la mršt­ný. Pomalu jsem se lou­čil se živo­tem a v posled­ním oka­mži­ku jsem napřá­hl před sebe svou posled­ní záchra­nu a zavřel oči. Konec vět­ve mu pro­jel oční jam­kou, což zapří­či­ni­lo, že jsem byl pořád ješ­tě mezi živý­mi. Byl jsem sice sra­žen jeho váhou k zemi, ale jeho ost­ré čelis­ti mě minu­ly oprav­du jen o kou­sek. Tvor sebou začal šku­bat a pře­stal o mě jevit sebe­men­ší zájem. Zvuky jenž ze sebe vydá­val mi teď zně­li jako dět­ský pláč. Ten čer­ný par­chant zmi­zel v poros­tu a já neměl žád­ný důvod zde zůstá­vat. Chtěl jsem vzít co nej­rych­le­ji nohy na rame­na, ale zra­ně­ní to neu­mož­ňo­va­lo. Ještě v šoku jsem se jako opi­lý vpo­tá­cel mezi stro­my. Bylo mi napros­to jed­no kam jdu hlav­ně co nej­dál odsud. Nešel jsem však ješ­tě ani hodi­nu, když mě náh­le vyru­šil varov­ný skře­kot opic. „Někdo se blí­žil poros­tem pře­de mnou.“

Skrčil jsem se za stro­mem, když tu náh­le se kolem mého hrd­la ovi­nul pro­vaz a někdo mě začal vší silou škr­tit. V pudu sebezá­cho­vy jsem zasá­hl útoč­ní­ka svým loktem do pod­břiš­ku, ale tlak nepo­le­vo­val.

„Ty být pra­ši­vá svi­ně!“ „Ty zni­čit mou ves­ni­ci!“ Poznal jsem Yusupův hlas a došlo mi, že je se mnou amen. K mé smů­le ten bastard pře­žil hro­chův útok a teď jsem mu vydán napo­spas. Začal mi dochá­zet dech a měl jsem dojem, že mi hla­va brzo explo­du­je. „Náhle se však na scé­ně obje­vil ješ­tě někdo dal­ší!“

*

Když napo­lo uto­pe­ný a horeč­kou zmo­že­ný Bruno uvi­děl co se ode­hrá­vá jen pár met­rů od něj, roz­ho­dl se jed­nat. Se slo­vy „Ty hajzle jeden!“ se vrhl na Yusupa a jeho pěs­ti zača­ly dopa­dat na jeho hla­vu. Černoch se nezmohl téměř na žád­ný odpor, pro­to­že Bruno řádil jako pomi­nu­tý. Pamětník něko­li­ka hos­pod­ských rva­ček s obrov­skou chu­tí sázel jed­nu ránu za dru­hou. Když koneč­ně sevře­ní povo­li­lo, tak jsem se mohl zhlu­bo­ka nadech­nout a začít opět nor­mál­ně fun­go­vat. Stalo se tak prá­vě ve chví­li, kdy se Yusupovi jako zázra­kem poda­ři­lo vytáh­nout ost­rý nůž, kte­rým chtěl pro­bod­nout mého pří­te­le. Varovně jsem vykři­kl a Bruno jen se štěs­tím sta­čil zablo­ko­vat útoč­ní­ko­vu ruku. Podařilo se mu vykrou­tit nůž z jeho ruky a násled­ně jej i bez sli­to­vá­ní pou­žít. Bodl čer­no­cha rov­nou do srd­ce a ten se zmohl pou­ze na jakési zachrop­tě­ní. Nevěřícně hle­děl na čepel, kte­rá trče­la z jeho těla a pak se sesu­nul k zemi. Nechali jsme tam toho par­chan­ta ležet. Bylo nám napros­to jed­no co se s jeho tělem sta­ne.

„Co to k čer­tu mělo být“ zeptal se Bruno a pokra­čo­val „Kde je Ruda?“
Pověděl jsem mu o všem, co jsem zažil od chví­le, kdy Bruno zmi­zel ve vodě. Ten jen nevě­říc­ně krou­til hla­vou a pak se pus­til do plá­če. Ani já jsem se neu­dr­žel. Bylo mi straš­ně líto, do čeho jsme se to zde namo­či­li. Naše dovo­le­ná skon­či­la kata­stro­fál­ně a se smr­tí naše­ho kama­rá­da se jen tak nevy­rov­ná­me. Po chví­li odpo­čin­ku jsme oba vyra­zi­li vstříc civi­li­za­ci, abychom odpo­věd­ným úřa­dům detail­ně popsa­li, čím vším jsme si tu muse­li pro­jít.


Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
  • Ouija Shark (2020)4. února 2022 Ouija Shark (2020) Nezahrávejte si s duchy! Někteří by vás mohli chtít rovnou sežrat!Během čekání na své kamarádky nalezne Jill na pláži dřevěnou ouija desku. Když se poté přesunou všechny do domu, kde […] Posted in Horory
  • Petice za obnovení serveru FilmPub, časopisu Cinema a Premiere23. června 2009 Petice za obnovení serveru FilmPub, časopisu Cinema a Premiere Filmové čtenáře novin a internetových magazínů velice zarmoutilo zánik či veliké změny filmových magazínů Filmpub, časipisu Cinema  a Premiere. Uvnitř článku naleznete odkazy na petice za […] Posted in Články
  • Hra na oliheň13. října 2021 Hra na oliheň Před dvěma týdny jsem o tomto seriálu nevěděl ani špetku a z nějakého memu, co jsem zrovna viděl, jsem očekával, že to bude nějaký korejský televizní bizár. Dal jsem tomu ale šanci, a hned […] Posted in Krátké recenze
  • Surveillance (2008)4. června 2013 Surveillance (2008) Dcera Davida Lynche rozhodně svému otci tímto filmem ostudu neudělala. Pojďme se podívat na zapadlou policejní stanici, kam přijíždí dvojice agentů FBI, aby zde vyslechla […] Posted in Horory
  • Good bye, Lenin3. listopadu 2003 Good bye, Lenin NOVÉ NĚMECKO V době, kdy filmový hrdina Alex Kerner obdivoval východoněmeckého kosmonauta Sigmunda Jähna, který mířil v sovětském kosmickém modulu Sojuz 31 do vesmíru, […] Posted in Filmové premiéry
  • Virus Shark (2021)2. ledna 2022 Virus Shark (2021) Jediné kousnutí nakaženým žralokem, rozpoutá apokalypsu po celém světě…Jediné kousnutí žraloka započalo zkázu celého lidstva. Nový vir SHVID-1 se šíří světem jako lavina a není před […] Posted in Horory
  • Disney Junior - Zlatá kniha pohádek - Nejoblíbenější hrdinové z Disney Junior22. listopadu 2017 Disney Junior - Zlatá kniha pohádek - Nejoblíbenější hrdinové z Disney Junior Knížka Disney Junior - Zlatá kniha pohádek obsahuje 320 stran. V knížce nalezneme příběhy z řady Disney Junior. Konkrétně jsou nám v knížce nabídnuty pohádky od Sofie První, Doktorky […] Posted in Recenze knih
  • VÝSLEDKY 22. ROČNÍKU CEN ČESKÝ LEV23. února 2015 VÝSLEDKY 22. ROČNÍKU CEN ČESKÝ LEV MIMOŘÁDNÝ PŘÍNOS ČESKÉ KINEMATOGRAFII Drahomíra Vihanová NEJLEPŠÍ FILM Cesta ven – Miloš Lochman, Jan Macola, Karel Chvojka NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM Olga – Miroslav […] Posted in Články
  • Jaromír Nosek - herold2. března 2016 Jaromír Nosek - herold Prozraďte nám, kdo je Herold? Moje postava je královský ceremoniář, který mluví velmi hezky a vybraně. Ovšem vypije takový nápoj, po kterém mu mluvit nejde. V pohádce Řachanda je totiž […] Posted in Rozhovory
  • Avatar 2 se brzy dostane na streamovací služby, ale uživatelé Disney Plus si budou muset počkat12. dubna 2023 Avatar 2 se brzy dostane na streamovací služby, ale uživatelé Disney Plus si budou muset počkat Avatar: Cesta vody je konečně k dispozici na streamovacích službách, i když překvapivě Disney Plus zatím není jednou z nich. Tento pokračování původního filmu Avatar z roku 2009 se v […] Posted in Filmové a televizní aktuality
Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 4,36000 s | počet dotazů: 260 | paměť: 72090 KB. | 19.03.2024 - 09:25:15