Myši patří do nebe – Recenze – 70 %

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Český lout­ko­vě ani­mo­va­ný film Myši pat­ří do nebe se sice ode­hrá­vá v našem svě­tě, ale vystu­pu­jí v něm výhrad­ně zví­řa­ta, a to nej­čas­tě­ji myši (a sem tam něja­ký krtek nebo někdo dal­ší) a také liš­ky, myší úhlav­ní nepřá­te­lé a pre­dá­to­ři. Hlavní hrdin­kou je ustra­še­ná myš­ka Šupito, kte­rá se v úvo­du po vzo­ru své­ho chrabré­ho tatín­ka, jenž před časem hrdin­ně sko­nal prá­vě při kon­fron­ta­ci s liš­čím zabi­já­kem Tlamounem, poku­sí pro­ká­zat před spo­lu­žá­ky vlast­ní odva­hu. Skončí však pro­ná­sle­do­vá­na lišá­kem Bělobřichem, což se jí sta­ne osud­ným – dosta­ne se do Nebe. V Nebi se nicmé­ně spo­lu s ní obje­ví i Bělobřich (a vysvět­lí, že ji neza­kou­sl, nýbrž že oba sra­zi­lo auto), načež se uká­že, že ve sku­teč­nos­ti nejde o krve­lač­nou stvů­ru, ale o kok­ta­vé­ho, nesmě­lé­ho, dob­ro­mysl­né­ho a cit­li­vé­ho liš­čí­ho mlá­den­ce. Společně pak pro­chá­ze­jí Nebem a budu­jí vzá­jem­né přá­tel­ství tam, kde by ho nikdo čekal.

Photo © Fresh Films

Snímek je dílem ani­má­to­rů a reži­sé­rů Denisy Grimmové (pro kte­rou jde o celo­ve­čer­ní debut) a Jana Bubeníčka (jenž si prá­ci s moti­vem smr­ti odzkou­šel už ve svých ani­mo­va­ných Smrtelných his­tor­kách z roku 2016). Předlohou fil­mu je stej­no­jmen­ná dět­ská kníž­ka, kte­rou pří­bě­ho­vě roz­vi­nu­li a do podo­by fil­mo­vé­ho scé­ná­ře adap­to­va­li Alice Nellis a Richard Malatinský, a jejíž autor­ka Iva Procházková v ní zpra­co­va­la téma­ta smr­ti a ztrá­ty tak, aby se jich dět­ští čte­ná­ři neza­lek­li. Stejný záměr se otis­kl i do fil­mo­vé ver­ze, kte­rá vzni­ka­la osm let. Dlouhé natá­če­ní se ovšem vypla­ti­lo – sní­mek svou kva­li­tou a špič­ko­vou úrov­ní ani­ma­ce plně obsto­jí i v kon­tex­tu zahra­nič­ní kon­ku­ren­ce (kupří­kla­du již sti­hl vyhrát cenu za nej­lep­ší ani­mo­va­ný film na fes­ti­va­lu v Šanghaji a sklí­zí nad­še­né ohla­sy i na jiných fes­ti­va­lech) a v rám­ci čes­ké tvor­by jde navíc o nej­lep­ší celo­ve­čer­ní ani­mo­va­ný film při­nejmen­ším od posled­ní­ho Fimfára.

Těžištěm pří­bě­hu je puto­vá­ní nesou­ro­dé dvo­ji­ce po růz­ných loka­cích napříč zví­ře­cím Nebem, v němž kaž­dý zesnu­lý tvor musí pod­stou­pit nej­pr­ve hygi­e­nic­kou očis­tu v láz­ních a násled­ně sérii osob­ních výzev v luna­par­ku a v tem­ném lese. Počáteční pasáž ode­hrá­va­jí­cí se na Zemi před­sta­ví hlav­ní hrdin­ku Šupito a něko­lik ved­lej­ších postav, zatím­co pova­ha a cha­rak­te­ro­vé vlast­nos­ti lišá­ka Bělobřicha se postup­ně roz­krý­va­jí až v prů­bě­hu děje, někdy tře­ba i pro­střed­nic­tvím vzpo­mín­ko­vých retrospek­tiv z jeho minu­los­ti. Všechna fil­mo­vá pro­stře­dí i jed­not­li­vé posta­vič­ky jsou pro­pra­co­va­né do detai­lu a sní­mek vypa­dá zkrát­ka úžas­ně. Některé pasá­že jsou až pře­kva­pi­vě nápa­di­té a obsa­hu­jí tolik okouz­lu­jí­cích drob­nos­tí, že tím rela­tiv­ně úspěš­ně zakrý­va­jí svou nedo­sta­teč­nou návaz­nost na zby­tek fil­mu (např. nic nevy­ply­ne z toho, že oba hrdi­no­vé způ­so­bí zato­pe­ní čis­tič­ky vody pod nebeský­mi láz­ně­mi a že v ní po ces­tě utrh­nou něko­lik tru­bek, kte­ré prav­dě­po­dob­ně někam ved­ly).

Přestože ke stří­dá­ní loka­cí dochá­zí poměr­ně čas­to a hlav­ní hrdi­no­vé neu­stá­le putu­jí, tak v dia­lo­go­vé rovi­ně film mnoh­dy pře­šla­pu­je na mís­tě, neb řadu infor­ma­cí radě­ji něko­li­krát zopa­ku­je, než aby men­ším divá­kům náho­dou něco pod­stat­né­ho ušlo. Šupito i Bělobřich tudíž doko­leč­ka vysvět­lu­jí své moti­va­ce a k oče­ká­va­né­mu pře­ro­du od počá­teč­ní nesná­šen­li­vos­ti po mezi­dru­ho­vé přá­tel­ství při­stu­pu­jí oprav­du polo­pa­tic­ky, popis­ně a po drob­ných krůč­cích. Tuto úlit­bu dět­ským divá­kům však sní­mek vyva­žu­je kon­trast­ním pří­stu­pem k ved­lej­ším posta­vám zesnu­lých rodičů/mentorů, kte­ří měli na oba hrdi­ny dia­me­t­rál­ně odliš­ný vliv, a také ne úpl­ně banál­ním posel­stvím o tom, že schop­nost nahléd­nout na svět oči­ma dru­hých při­spí­vá k vět­ší tole­ran­ci a že není hez­ké házet všech­ny do jed­no­ho pyt­le. Potěší též hla­so­vé obsa­ze­ní, kte­ré usto­jí i spo­ra­dic­ké zpí­va­né pasá­že, jež by jinak moh­ly zavá­nět pří­liš­nou infan­til­nos­tí. Mrzuté je nao­pak to, že zatím­co Šupitin tatí­nek je v pří­bě­hu vykres­lo­ván jako hrdin­ný idol a je pro bojác­nou myší ško­lač­ku zásad­ně důle­ži­tým vzo­rem, tak její mamin­ka je opro­ti němu trestu­hod­ně pře­hlí­že­na.

Věc se nicmé­ně má tak, že film Myši pat­ří do nebe se navzdo­ry něko­li­ka výtkám s pře­hle­dem řadí z hle­dis­ka tuzem­ské pore­vo­luč­ní ani­mo­va­né tvor­by k abso­lut­ní špič­ce a že sto­jí za návště­vu v kině, zejmé­na pokud máte děti ve věku zhru­ba 6-11 let. Rukodělnou pro­pra­co­va­nos­tí, fan­tas­tic­kou tech­nic­kou strán­kou, emo­ci­o­nál­ní půso­bi­vos­tí, smys­lu­pl­ným závě­rem i svým pří­stu­pem k leckterým téma­tům a sdě­le­ním doká­že nejen zaujmout, ale i vynik­nout nad vět­ši­nou ani­mo­va­ných fil­mů, kte­ré se v kinech v sou­čas­né době vysky­tu­jí.

Photo © Fresh Films

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře