No Exit, aneb vyloučení veřejnosti do existencialistického pekla

(3 hlasů, průměr: 4,67 z 5)

Loading...

Divadlo D21 už více než půl roku uvá­dí insce­na­ci pod­le hry Jeana Paula Sartrea s názvem No Exit. Existenciální dra­ma o posmrt­ném živo­tě. Režie se zhos­ti­la Diana Šoltýsová, dra­ma­tur­gie Jiří Koula a výpra­vy Agnieszka Páta-Oldak. V herec­kých rolích pak vidí­me Kateřinu Hlubíkovou (Číšník), Kateřinou Zapletalovou (Joseph Garcin), Jaroslavu Koškovou (Inéz Serrano) a Kateřinu Kubouškovou (Estelle Rigault).

Krátce k ději. Tři posta­vy, Joseph, Inéz a Estelle se potká­va­jí v pekle, izo­lo­va­né uzamče­né míst­nos­ti, kde není nic, kro­mě nože, roz­bi­té­ho zvon­ku, lam­py a šam­paň­ské­ho. Dveře jsou zamče­né a za nimi nic není. V izo­la­ci odsou­ze­ni ke kolek­tiv­ní nee­xis­ten­ci se postup­ně pozná­va­jí a pro­ží­va­jí spo­lu něko­lik stá­dií při­je­tí smr­ti. Během poby­tu poma­lu pozná­vá­me, kdo vlast­ně jsou a pozo­ru­je­me, jak ztrá­ce­jí své mas­ky, kte­ré na sebe svou exis­ten­cí naba­li­li.

Od prv­ní­ho momen­tu, kdy se roz­sví­ti­la svět­la na jeviš­ti a byla vyřče­na prv­ní repli­ka mi bylo jas­né, že tato insce­na­ce bude stát na herec­kých výko­nech. Jistě, sil­ný a zají­ma­vý text a jas­ná režij­ní vize drží hru kohe­rent­ní a jsou nosi­te­li hlav­ní myš­len­ky. Ale her­ci a jejich vzá­jem­ná ener­gie bylo to, co divá­ka vtáh­lo do míst­nos­ti za nimi a to, díky čemuž jsem peklo měl mož­nost pro­žít s nimi.

Děj ote­vře­la Kateřina Zapletalová. V tom­to poje­tí byla muž­ská role Garcina ztvár­ně­na ženou, což je vel­mi odváž­ný jak režij­ní, tak herec­ký krok, kte­rý ale dle mého názo­ru fun­go­val napros­to prvotříd­ně. Na jedi­nou vte­ři­nu jsem nepo­chy­bo­val, že pře­de mnou na jeviš­ti sto­jí muž. Potom se na scé­nu při­po­ji­la Jaroslava Košková v roli Inéz, kte­rá ihned změ­ni­la dyna­mi­ku míst­nos­ti. Tento troj­ú­hel­ník nako­nec dokon­či­la Kateřina Kuboušková v roli svůd­né Estelle.

Sartreovo poje­tí nee­xis­ten­ce se dá v otáz­ce cha­rak­te­ru a vývo­je postav pojmout hned dvě­ma způ­so­by. První je, že pra­cu­je­me se stan­dard­ním mode­lem vývo­je, tedy že posta­va se dosta­ne z bodu A do bodu B. Druhý, více pra­cu­jí­cí s kon­flik­tem exis­ten­ce a nee­xis­ten­ce, ale záro­veň méně ucho­pi­tel­ný, je zavr­že­ní jaké­ho­ko­liv vývo­je postav, pro­to­že se nehlá­sí­me ke kon­cep­tu toho, že posta­vy mají cha­rak­ter, kte­rý by se dal vyví­jet. Jednoduše, pod­le Sartrea je esen­ce napl­ňo­vá­na exis­ten­cí, pro­to ve chví­li, kdy při­jde­me o exis­ten­ci, záko­ni­tě ztrá­cí­me i esen­ci. A posta­vy bez esen­ce nemů­že­me vní­mat jako posta­vy, kte­ré jsou schop­né vývo­je, pro­to­že už se jen „vypa­řu­jí“. Vývoj tako­vé posta­vy by tedy byl nulo­vý, nebo dokon­ce zápor­ný.

Z nastu­do­vá­ní hry Dianou Šoltýsovou jsem měl pocit, že se roz­hod­la spí­še pro tu dru­hou mož­nost, což je vel­mi neotře­lé a fanouš­ky exis­ten­ci­a­lis­mu to potě­ší. Vidíme, jak posta­vy postup­ně ztrá­ce­jí mas­ku, se kte­rou nám byli před­sta­ve­ny na začát­ku, a jak se mění v pou­há zví­řa­ta ovlá­da­ná pudo­vý­mi potře­ba­mi, kte­ré ale nikdy nemo­hou být napl­ně­ny. Zároveň si poz­dě­ji v insce­na­ci vší­má­me, že posta­vy lpí na kaž­dé sebe­men­ší ozvě­ně jejich exis­ten­ce a ačko­liv ví, že jim to ublí­ží, a že pokaž­dé budou odtr­že­ni. Je to jako para­le­la dro­go­vé závis­los­ti. Narkoman ví, že s kaž­dou dal­ší dáv­kou mu bude jen hůře. Ještě hůř mu ale bude, když o ni při­jde.

Tato for­ma inter­pre­ta­ce má však hlav­ní potíž z čitel­nos­tí. Divák totiž nepo­zo­ru­je, že by se posta­va vyví­je­la, nebo že by měla záze­mí k vývo­ji, ale přes­to se na kon­ci dívá­me na něko­ho jiné­ho než na začát­ku. Chápeme-li to jako výstup základ­ní pre­mi­sy exis­ten­ci­a­lis­mu, kte­rý jsem již nastí­nil, tedy že exis­ten­ce před­chá­zí esen­ci, a to logic­ky musí fun­go­vat i nao­pak, pak hra smy­sl dává, bohu­žel ale ne kaž­dý divák to doká­že vyčíst.

Armády sedmi národů

V prů­bě­hu před­sta­ve­ní, ostat­ně i před ním a o pře­stáv­ce, se k nám vra­ce­la stá­le jed­na píseň a sice Seven Nation Army od The White Stripes. Je to pís­nič­ka chytla­vá, o tom se asi nemu­sím s nikým hádat, ale celou hru mi vrta­lo hla­vou, proč se režie roz­hod­la zrov­na pro ni. Až po skon­če­ní a násled­ném vyply­nu­tí myš­le­nek jsem došel k tomu, že má (ale­spoň v mé inter­pre­ta­ci) mini­mál­ně dvo­jí význam. První je ryt­mus. Píseň má vel­mi výraz­ný a zapa­ma­to­va­tel­ný baso­vý riff, kte­rý posta­vy i divá­ky navyk­ne na jis­tou for­mu ste­re­o­ty­pu. Tedy ví, že když se pís­nič­ka roze­z­ní, ote­vřou se dve­ře a někdo při­jde. Postupně se však ten­to ryt­mus roz­pa­dá a posta­va číš­ní­ka ztvár­ně­ná Kateřinou Hlubíkovou vyu­ží­vá jejich návy­ku na ste­re­o­typ jen, aby si s nimi hrá­la a trýzni­la je tím, že nikdy nepři­jde to, co oče­ká­va­jí. To bylo ve hře moc hez­ky zná­zor­ně­né i cho­re­o­gra­fií, pra­cí s pro­sto­rem a jevišt­ním pohy­bem.

Druhý význam pís­nič­ky tkví v jejím tex­tu. Na začát­ku jsem mlu­vil o něko­li­ka stá­di­ích při­jí­má­ní smr­ti pod­le mode­lu Kübler-Rossové. Popírání, hněv, smlou­vá­ní, depre­se, smí­ře­ní. Píseň je o pomlou­vá­ní, lžích a záro­veň o neschop­nos­ti jim čelit. Technicky vza­to se to dá vztáh­nout na atmo­sfé­ru v míst­nos­ti, kde vždy dva byli mučí­cím nástro­jem pro toho tře­tí­ho. Pokusíme-li se však pra­co­vat s mode­lem Kübler-Rossové, v pís­ni toho vidí­me mno­hem víc. Například část Don’t want to hear about it, eve­ry sin­gle one’s got a sto­ry to tell, reflek­tu­je fázi popí­rá­ní, I’m gon­na fight „em off, a seven nati­on army could­n’t hold me back, zase hně­vu, I’m gon­na work the straw make the sweat drip out of eve­ry pore, je vyjed­ná­vá­ní, And I’m ble­e­ding, and I’m ble­e­ding, and I’m ble­e­ding, right befo­re the Lord, all the words are gon­na ble­ed from me, and I will think no more je depre­siv­ní fáze a koneč­ně And the sta­ins coming from my blo­od, tell me go back home, nazna­ču­je smí­ře­ní a při­je­tí své­ho osu­du.

Není nebe bez mráčku

Z mého tex­tu zce­la oči­vid­ně vyplý­vá, že se mi hra vel­mi líbi­la. Nestydím se říct, že se jed­ná o jed­nu z nej­lep­ších insce­na­cí, kte­rou jsem za posled­ní dobu viděl. Avšak i zde se obje­ví jis­té meze­ry, kte­ré je potře­ba roze­brat a věřím, že by před­sta­ve­ní vel­mi pomoh­lo, kdy­by se na nich zapra­co­va­lo.

První z nich je prá­ce se sym­bo­ly. Ačkoliv nám v prů­bě­hu hry jsou před­sta­vo­vá­ny růz­né před­mě­ty, nebo repli­ky, kte­ré jsou zce­la oči­vid­ně nosi­te­li něče­ho abs­trakt­ní­ho, buď­to se nedo­pra­cu­je­me k jejich pod­sta­tě, nebo je čas­to inter­pre­ta­ce plytká. Mluvím napří­klad o elek­tro­nic­ké mou­še, kte­rá se stá­le vra­ce­la do míst­nos­ti. Předmět a akt sám za sebe sice fun­go­val, nicmé­ně mys­lím, že jeho poten­ci­ál byl dale­ko vět­ší. Pokud se o sym­bo­ly vylo­že­ně neo­pí­rá dějo­vá lin­ka, není nut­né s nimi šet­řit. V nej­hor­ším pří­pa­dě je divák pře­hléd­ne a nebu­de mít při­da­nou hod­no­tu z obje­ve­ní něče­ho mezi řád­ky. Osobně bych uví­tal i více nará­žek na Sartrea a jeho ostat­ní tvor­bu, což vím, že je něco, co Šoltýsová ve svých hrách dělá ráda, a vždy to fun­go­va­lo skvě­le. Zde jsem to ovšem tro­chu postrá­dal.

Druhá věc, kte­rá by hře dle mého názo­ru pro­spě­la, je dostat divá­ka více do kůže pro­ta­go­nis­tů. Ačkoliv jsem již zmí­nil, že jsem díky herec­kým výko­nům a emo­cím, kte­ré srše­ly ze všech stran, měl pocit, že jsem s nimi v míst­nos­ti, nepři­šlo mi, že mi hro­zí to stej­né nebez­pe­čí jako jim, a vní­mal jsem se spí­še jako pozo­ro­va­tel, kte­rý na roz­díl od nich mož­nost ode­jít má.

Docílit by se toho dalo dvě­ma způ­so­by. Zaprvé lehce natáh­nout čas. Zejména v kon­ver­za­cích mi mís­ty při­šlo, že spě­chá­me více než je nut­né, a ačko­liv to při­da­lo ději na dyna­mi­ce, což urči­tě není špat­ně, tak to záro­veň evo­ko­va­lo tuše­ní, že to brzy skon­čí, což divá­ky odda­lo­va­lo od poci­tu uvěz­ně­ní navě­ky. Druhý způ­sob je ale pod­le mě o dost zásad­něj­ší, a to je hrát před­sta­ve­ní bez pře­stáv­ky. Vytrhnout nás v polo­vi­ně před­sta­ve­ní z míst­nos­ti, ze kte­ré jsme měli mít pocit, že nemá žád­ný východ, byla pod­le mě hlav­ní chy­ba. Divák po půl­ho­di­ně zvy­ká­ní na jis­té pro­stře­dí dosta­ne do rea­li­ty, ze kte­ré se pak musí pře­su­nout zpět do té míst­nos­ti, kde byla nasto­le­na něja­ká atmo­sfé­ra, kte­rá se ale po pat­nác­ti minu­tách vytra­tí a musí se zno­vu vypra­co­vat. Pokud se sna­ží­me docí­lit poci­tu izo­la­ce, je tře­ba vět­ší důsled­nost a oprav­du všech­ny po celou dobu odříz­nout.

Závěrem

Jak jsem psal, není nebe bez mráč­ku, a i tato insce­na­ce má jed­no nebo dvě mís­ta, na kte­rých by se dalo zapra­co­vat. Celkově však No Exit (S vylou­če­ním veřej­nos­ti) v nastu­do­vá­ní Diany Šoltýsové a sou­bo­ru DIDI ART pova­žu­ji za vel­mi kva­lit­ně zpra­co­va­nou a nad­mí­ru vyda­ře­nou hru se sil­ným herec­kým obsa­ze­ním a vel­mi dob­ře fun­gu­jí­cím tex­tem. Jakožto fanou­šek Sartreovo díla jsem byl vel­mi potě­šen a věřím, že hra bude pří­nos­ná i pro ty, kte­ří s tím­to auto­rem zku­še­nos­ti nema­jí.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře