Deník strojvůdce (Dnevnik mašinovođe)

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Zdejší čte­ná­ři dob­ře vědí, že v oblas­ti kine­ma­to­gra­fie jsem spíš sta­ro­mi­lec a je poměr­ně málo fil­mů z posled­ních let, kte­ré by mě nějak zvlášť oslo­vo­va­ly. Možná je to tím, že nověj­ší fil­my vlast­ně nijak aktiv­ně nevy­hle­dá­vám; když mě chce tako­vý film potě­šit, musí mě vět­ši­nou sám vysto­po­vat, obklí­čit a pohl­tit, a tako­vou trpě­li­vost se mnou moc fil­mů nemá. Přesně to se mi ale sta­lo před pár dny se srb­ským fil­mem Deník stroj­vůd­ce od reži­sé­ra Miloše Radoviče. Neměl jsem vůbec v plá­nu se na film dívat, nao­pak, chtěl jsem už jít spát, ale měl jsem v noci puš­tě­ný - spíš jen jako zvu­ko­vou kuli­su - pro­gram ČT Art, tro­chu jsem se zdr­žel při prá­ci na počí­ta­či a nevy­pnul jsem tele­vi­zi včas. Asi zná­te podob­nou situ­a­ci, kdy zved­ne­te roz­tě­ka­né oči k obra­zov­ce a už ze své­ho prv­ní­ho pohle­du uvi­dí­te, že to, co tam prá­vě běží, si zaslu­hu­je vět­ší pozor­nost; těž­ko říct, čím si vás film při­táh­ne, snad je to jeho atmo­sfé­rou, snad výbor­nou bal­kán­skou hud­bou, snad prvot­ním šokem ze sytě čer­né­ho humo­ru.

Hlavní posta­va fil­mu, Ilja Todorovič (hra­je ho skvě­le a vel­mi úspor­ný­mi pro­střed­ky Lazar Ristovski), je zra­lý muž, kte­rý celý život pra­cu­je jako stroj­ve­dou­cí na želez­ni­ci. Není divu, jeho otec byl stroj­ve­dou­cím a jeho děde­ček též. Ti tři mají na kon­tě cel­kem 66 pře­je­tých lidí, pro­to­že pře­jet občas něko­ho, kdo je nepo­zor­ný, chce se sám zabít nebo má pros­tě jen oby­čej­nou smůlu, to k živo­tu stroj­ve­dou­cí­ho pat­ří. Ilju na začát­ku fil­mu potká­vá­me na schůz­ce s dráž­ní­mi psy­cho­lo­gy, kte­ří se mu mají poku­sit pomo­ci vstře­bat dal­ší drs­ný záži­tek. Ilja je ovšem v těch­to věcech zku­še­ný a nemá pro­blém s přes­ným věc­ným popi­sem „mimo­řád­né udá­los­ti“ na želez­nič­ním pře­jez­du:

„Zabil jsem šest ciká­nů. Celý decho­vý orchestr. Useklo jim to ruce, nohy, sko­ro všem. Tři hla­vy.... Jedna hla­va se zachy­ti­la o zrcát­ko. Když vlak cuk­nul, hla­va mrk­la.“ Vida, sta­či­lo jen málo a role se obrá­ti­ly a teď Ilja musí pomo­ci psy­cho­lo­gům se s něčím tako­vým vyrov­nat. Každého své­ho pře­je­té­ho si Ilja pama­tu­je, kaž­dý ho tíží na jeho stár­nou­cí duši. Ve všech úmr­tích, kte­ré Ilja svým vla­kem způ­so­bil, byl nevin­ně, což ale nezna­me­ná, že mu zabi­tých lidí není líto. Dokonce jim cho­dí dávat kvě­ti­ny na hřbi­tov. Je stroj­ve­dou­cím a ješ­tě pár let bude. Pak zemře, pro­to­že život je pros­tý.

Jednou ale Ilja stih­ne zare­a­go­vat ješ­tě včas a zabrz­dí těs­ně před dese­ti­le­tým klu­čí­kem, kte­ré­ho rodi­če jako mimin­ko odlo­ži­li v kra­bi­ci od baná­nů a kte­rý - když se tuto neli­cho­ti­vou sku­teč­nost ne zrov­na cit­li­vou for­mou dozvě­děl - se roz­ho­dl nechat se pře­jet Iljovým vla­kem. Tento oka­mžik pro­po­jí osu­dy dvou lidí, kte­ří sice žijí kaž­dý ve své sku­pi­ně lidí, ale vlast­ně sami, tak­že se uká­že, že jeden dru­hé­ho potře­bu­jí. I když se Ilja sna­ží ubrá­nit ros­tou­cí­ho Simu od pro­kle­tí stroj­vůd­cov­ské­ho povo­lá­ní, kaž­dé­mu divá­ko­vi musí být jas­né, že se to nepo­da­ří. Ano, ješ­tě před chví­lí malý a najed­nou už dospí­va­jí­cí Sima - odcho­va­ný v bez­pro­střed­ním a stá­lém kon­tak­tu s vla­ky, vagó­ny, kole­je­mi a dal­ší­mi stroj­vůd­ci - také nemů­že být ničím jiným než stroj­vůd­cem. Aby ale byl ve své prá­ci úspěš­ný a spo­ko­je­ný - to pře­ce kaž­dý srb­ský stroj­vůd­ce dob­ře ví - musí co nejdří­ve pora­zit své­ho prv­ní­ho člo­vě­ka, což se mu dlou­ho neda­ří a všem zúčast­ně­ným (a nej­ví­ce Simovi samot­né­mu) to kom­pli­ku­je život. Nu, když nedo­ká­že pomo­ci (ne)šťastná náho­da, musí se jí jít tro­chu napro­ti.

Vím, když se to napí­še takhle, vypa­dá to na pří­běh veskr­ze mor­bid­ní, kte­rý není pro slab­ší pova­hy, ale to je jen přestro­je­ní, pře­tvář­ka, aby neztra­til svou hrdou tvář. Naopak, jsem pře­svěd­če­ný, že film Deník stroj­vůd­ce je - navzdo­ry zdán­li­vě drs­né­mu hlav­ní­mu téma­tu a for­mě hoř­ké kome­die - ve svém vyzně­ní neu­vě­ři­tel­ně vlíd­ný až něž­ný: Nejenže cit­li­vě líčí vztah mezi sta­rým otcem a jeho ado­p­tiv­ním synem, kte­rý se točí vlast­ně kolem růz­no­ro­dých ini­ci­ač­ních ritu­á­lů důle­ži­tých pro vstup do dospě­los­ti, ale ori­gi­nál­ně to pro­po­ju­je s přá­tel­skou atmo­sfé­rou želez­ni­čář­ské pospo­li­tos­ti (Ilja i jeho přá­te­lé samo­zřej­mě neži­jí v domech, ale v obyt­ných želez­nič­ních vagó­nech pří­mo kde­si v depu). Když k tomu při­mí­chá­te bal­kán­skou men­ta­li­tu, kaž­do­den­ní absur­di­ty, kte­ré při pohle­du zven­ku sice vyhlí­že­jí podiv­ně, ale dlou­ho­le­tým sou­ži­tím s nimi se stá­va­jí běž­nou nor­mou, a řízne­te to indi­vi­du­ál­ní tou­hou všech těch oby­čej­ných lidí po lás­ce, po obje­tí a po při­je­tí ostat­ní­mi, vyjde z toho neo­by­čej­ně koře­ně­ný fil­mo­vý pokrm, na kte­rém jsem si jako divák pochut­nal.

V tak ori­gi­nál­ním pro­stře­dí se nezdá vůbec div­né, když se čtvrt­sto­le­tí po své smr­ti k Iljovi vrá­tí jeho dáv­ná lás­ka (krás­ná Nina Jankovič). Nikdo ji sice nevi­dí, jen Iljovy oči, ale je tak sku­teč­ná, jak jen může být. Nezdá se být nic zvlášt­ní­ho na absurd­ním poky­nu dis­pe­če­ra, že se cosi kde­si špat­ně pro­po­ji­lo, tak­že všech­ny čer­ve­né na sema­fo­rech se mají pova­žo­vat za zele­né. Vůbec se nezdá být nepřed­sta­vi­tel­ný sko­ro dadais­tic­ký roz­ho­vor se sebe­vra­hem, kte­ré­mu chce dát Ilja 100 euro, když se nechá pře­jet vla­kem, kte­rý bude řídit jeho ado­p­tiv­ní syn („To si mého živo­ta cení­te jen na 100 euro?“ - „Vždyť jste se ješ­tě před chví­lí chtěl zabít zadar­mo!“). Ano, zare­gis­tro­val jsem na inter­ne­tu i názo­ry někte­rých divá­ků, že někte­ré situ­a­ce z fil­mu se nezda­jí být úpl­ně věro­hod­né. Když pak ale zjis­tí­te, že titíž lidé mají mezi oblí­be­ný­mi fil­my tře­ba Jamese Bonda nebo Hvězdné vál­ky, může to vést jen k chá­pa­vé­mu pou­smá­ní :-).

Mé fan­ta­zii a mému nala­dě­ní nao­pak ten­to film vyho­vo­val vel­mi, dal jsem mu ve svém sou­kro­mém hod­no­ce­ní čty­ři hvěz­dič­ky z pěti (to je pod­le mého nesmlou­va­vé­ho kri­tic­ké­ho oka fakt dost, pět­ka je jen pro ty nej­vět­ší pec­ky :-)), pro­to­že po úžas­ném a fil­mař­sky nesmír­ně dyna­mic­kém a nápa­dy srší­cím začát­ku (do setká­ní obou hlav­ních postav) při­chá­ze­jí i hluš­ší mís­ta a spád vyprá­vě­ní se zpo­ma­lu­je, ale i to, mys­lím, do typic­ké bal­kán­ské atmo­sfé­ry pat­ří. A my může­me jako divá­ci pře­mýš­let o tom, jest­li sami dává­me před­nost tomu, co se nám samo nabí­zí, nebo tomu, co je pro nás nedo­stup­né, a prů­vod­cem při tom pře­mýš­le­ní jsou nám lidé, kte­ří už v živo­tě zdán­li­vě po ničem netou­ží a nic od něj neo­če­ká­va­jí, ale pak se uká­že, že tře­ba ješ­tě nikdy neby­li u moře, a rádi by se k němu zaje­li podí­vat. Samozřejmě vla­kem, jak jinak!

Podle mého názo­ru je Deník stroj­vůd­ce mimo­řád­ně lid­ský film a lid­skosti, obá­vám se, nám je a bude tře­ba tím víc, čím víc ji budou postrá­dat aktu­ál­ní zprá­vy ze svě­ta.

A to ani nemlu­vím o tom, že na želez­nič­ním pře­jez­du se odteď budu lépe roz­hlí­žet, abych něja­ké­mu čes­ké­mu Iljovi nechtě­ně (a ješ­tě navíc zadar­mo!) nena­vý­šil skó­re :-).

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře