Judita prožije jeden den. Ale promítají se do něj všechny ostatní dny, které prožila. Ráda se ztrácí a hledá. Hledá sama sebe? A proč pořád myslí na Vojtu, i když ví, že by na něj myslet neměla? Proč se na ní dívá s touhou, kterou nikdo jiný nemá? A budou pro ni pršet červené růže?
„Jenže já byla vděčná i za ten jeden pocit lásky, pomyslela si.“ (str. 36)
Kniha se mi hodnotí poměrně špatně, protože jsem se do ní sice zamilovala, ale jenom kvůli myšlenkám a poetičnosti. Příběh nebyl špatný, ale zase tak moc mě neuchvátil. Uchvátilo mě všechno okolo.
Celý příběh byl protkán nejrůznějšími filozofickými úvahami, nad kterými jsem se ráda zastavila a popřemýšlela nad nimi. Autorka tomu také přidala velkou dávku poetičnosti, což se mi také moc líbilo, protože takových knih jako Juditin pokoj je podle mého názoru velmi málo. Jak autorka popisovala Juditu a to, jak se cítila, mě pokaždé dostalo a ne jedenkrát jsem měla v očích i slzy.
„Někdo si stíral masku. Pod ní byla jiná. Pod ní zase jiná. A tak to šlo neustále dokola, až nic nezůstalo. Nic a nikdo.“ (str. 127)
Další věc, co mě naprosto uchvátila, byly ilustrace. Mně osobně se tenhle druh ilustrací velmi líbí, a proto jsem jimi byla nadšená a ráda jsem si je dokola prohlížela. Navíc se to skvěle hodilo k celému duchu knihy.
Kniha určitě nebude pro všechny. Příběh není zase tak dokonalý, takže bych ji doporučila spíše těm, co hledají něco poetického a mají rádi hluboké myšlenky. Kniha se řadí k mým nejoblíbenějším, ale není to kvůli příběhu.
„A když zvedl láhev, když vínem plnil její skleničku, když měl v tváří i zasmušilost, pomyslela si, že ho miluje mnohem víc než on ji.“ (str. 198)
Nejnovější komentáře