Jan Masaryk (14.9.1886 – 10.3.1948)

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Syn prv­ní­ho čes­ko­slo­ven­ské­ho pre­zi­den­ta T.G. Masaryka, diplo­mat a poli­tik. Byl vyslan­cem Československé repub­li­ky v Londýně, minis­trem zahra­ni­čí v lon­dýn­ské exi­lo­vé vlá­dě během 2. svě­to­vé vál­ky, i ve třech pová­leč­ných vlá­dách. Do diplo­ma­tic­kých slu­žeb vstou­pil po usta­ve­ní nové repub­li­ky v roce 1919 setr­val zde, s krát­kým pře­ru­še­ním, až do své smr­ti.

Jeho život ukon­čil tra­gic­ký pád z okna kou­pel­ny jeho bytu v Černínském palá­ci v noci z 9. na 10. břez­na 1948. Masarykova smrt a její okol­nos­ti neby­ly nikdy spo­leh­li­vě objas­ně­ny.

Veselý Jan

V živo­tě Jana Masaryka se stře­tá­va­ly dvě ces­ty. Pozice bohé­ma, kte­rý milo­val ženy, hud­bu a vedl tro­chu extra­va­gant­ní život a kte­rý byl pro­ti­pó­lem jeho diplo­ma­tic­ké dráhy. Historikové se sho­du­jí na tom, že Jan Masaryk byl ve dva­cá­tých letech vídán v řadě noč­ních pod­ni­ků, kde „…pat­řil k těm, kte­ří nechá­va­li v sepa­ré stou­pat sekt v slad­kých fon­tá­nách…“ Zatímco jeho otec, T.G.M. byl vní­mán jako ušlech­ti­lý puri­tán, jeho syno­vi se pře­zdí­va­lo „Veselý Jan.“

Kniha Pavla Kosatíka a Michala Koláře napří­klad uvá­dí tuto cita­ci: „Nevycházel jsem z úža­su,“ vzpo­mí­nal poz­dě­ji John O. Crane, „když jsem viděl, kolik toho (Masaryk, pozn. aut.) doká­zal vypít za jedi­ný večer nebo kolik veče­rů po sobě, aniž si poka­zil svůj ele­gant­ní vzhled ane­bo aniž se mu zka­lil nor­mál­ně jas­ný, pro­ni­ka­vý pohled jeho očí.“

Vztah k otci

Nejsilnější cito­vé pou­to v živo­tě Jana Masaryka a záro­veň jed­no­tí­cí prin­cip toho­to živo­ta před­sta­vo­val jeho poměr k otci. Otec byl až do své smr­ti hlav­ním měřít­kem syno­vých činů; vzpo­mín­ka na to, jak se cho­val, a před­sta­va, jak by pří­pad­ně dal jed­nal

na jeho mís­tě, byla také poz­dě­ji jed­ním ze základ­ních sta­veb­ních kame­nů syno­vy osob­nos­ti – uvá­dí se v kni­ze Jan Masaryk -prav­di­vý pří­běh a auto­ři pokra­ču­jí. Pro Jana Masaryka se původ­ně jed­no­li­tý obraz otce po 28. říj­nu 1918 roz­dvo­jil: k „tatovi“-hlavě rodi­ny při­byl i „tata“ -vůd­ce stá­tu. Tento stát byl výsled­kem tato­vy píle a nadá­ní – do budouc­nos­ti však také polem neo­ra­ným, jež tedy bylo pod­le masa­ry­kov­ských ide­á­lů tře­ba zve­le­bit. Komplikovaný vztah k otci ilu­stru­jí Kosatík s Kolářem ve své kni­ze řadou pří­kla­dů: Měli k sobě blíz­ko, záro­veň však mezi nimi dal leže­la hra­ni­ce, o níž oba vědě­li, že je nepře­kro­či­tel­ná. Vytvořil ji otec, už kdy­si dáv­no, a udě­lal to zřej­mě neú­mysl­ně, tak jako bylo jeho sty­lem udr­žo­vat si vzdá­le­nost od koho­ko­liv. Podstatu mož­ná ilu­stru­je his­tor­ka, kte­rou mezi jiný­mi jez­dec­ký­mi pří­ho­da­mi z lán­ské­ho zám­ku vyprá­věl sám Jan Masaryk: „Často, když jsem s ním jel a náh­le se obje­vil širo­ký pří­kop, zpo­ma­lil jsem své­ho koně dou­fa­je, že otec pří­kop obje­de. Bez výjim­ky pře­sko­čil a s úsmě­vem mír­ně opo­vrž­li­vým se podí­val na své­ho opa­tr­né­ho syna…“ Bylo to jem­né, nikdy nevy­slo­ve­né, ale o to jas­něj­ší. A neby­lo to urče­no výluč­ně syno­vi; stej­ný pocit nad­řa­ze­nos­ti pre­zi­dent dával naje­vo i ostat­ním lidem ze své­ho oko­lí. Jan Masaryk nebyl tak schop­ný jako jeho otec, sko­ro v ničem; otec to věděl a Jan věděl, že otec to ví. A občas se otec zacho­val tak, aby tuto sku­teč­nost jem­ně při­po­mněl; lás­ka k syno­vi ten­to jeho sklon nikdy úpl­ně neob­sáh­la.

Jan Masaryk a ženy

Zatímco prv­ní a jedi­nou Masarykovu ofi­ci­ál­ní man­žel­ku Frances Crane-Leatherbeeové ve fil­mu neu­vi­dí­me, jeho osu­do­vou lás­ku Marcii Davenportovou ano. Znovu si bere­me na pomoc his­to­ri­ka Pavla Kosatíka, kte­rý uvá­dí: S Frances se Jan Masaryk sezná­mil na jaře 1921 v Praze. Frances byla dce­rou ame­ric­ké­ho mili­ar­dá­ře a filan­tro­pa Charlese Cranea, kte­rý mj. po léta pod­po­ro­val zahra­nič­ní čin­nost T. G. Masaryka, v roce 1918 pomohl zor­ga­ni­zo­vat jeho klí­čo­vé setká­ní s pre­zi­den­tem USA

Wilsonem atd. Frances při­je­la do Prahy navští­vit své bra­t­ry; oba v čes­ko­slo­ven­ské repub­li­ce půso­bi­li ve vliv­ných pozi­cích: John Crane jako ame­ric­ký vysla­nec, Richard coby tajem­ník pre­zi­den­ta TGM.

Frances Craneová byla v době, kdy pozna­la Jana Masaryka, vda­ná a se svým mužem pod­ni­ka­te­lem vycho­vá­va­li tři syny. Jan nalé­hal na to, aby se Frances roz­ved­la, ta se k tomu však odhod­la­la až po dvou a půl letech. Bojovala při­tom s nepříz­ní ve své rodi­ně (její vliv­ný otec se poz­dě­ji od její­ho sňat­ku s Janem Masarykem distan­co­val), ale i s nevel­ký­mi sym­pa­ti­e­mi u T. G. Masaryka. Svatba se usku­teč­ni­la navzdo­ry všem v pro­sin­ci 1924 v New Yorku, man­žel­ství však nako­nec skon­či­lo roz­vo­dem v roce 1931.

Krach man­žel­ství na dlou­hou dobu zba­vil Jana tou­hy vzta­ho­vě se vázat; o tom, že by se zno­vu ože­nil, začal uva­žo­vat až po roce 1945, kdy se zami­lo­val do ame­ric­ké spi­so­va­tel­ky Marcii Davenportové.

Americká novi­nář­ka a spi­so­va­tel­ka Marcia Davenportová (1903-1996) byla posled­ní a patr­ně nej­vět­ší život­ní lás­kou Jana Masaryka. Už před­tím, než se s ním pozna­la, pla­ti­la za vel­kou pří­tel­ky­ni Československa. Poprvé při­je­la do Prahy v roce 1930, když sbí­ra­la mate­ri­ál pro živo­to­pis W. A. Mozarta. Později, zejmé­na v letech 1945-1948, býva­la v Praze čas­tým návštěv­ní­kem – a také osob­ním hos­tem teh­dej­ší­ho čs. minis­t­ra zahra­ni­čí. Bydlela v bytě v Loretánské uli­ci, kou­sek od Černínského palá­ce, kde Jan Masaryk teh­dy úřa­do­val. Největší slá­vu si v roce 1942 zís­ka­la romá­nem Údolí roz­hod­nu­tí, o tři roky poz­dě­ji v Hollywoodu úspěš­ně zfil­mo­va­ným. Po celém svě­tě byla hoj­ně čte­ná také její memoá­ro­vá kni­ha „Příliš sil­né na fan­ta­zii“, ve kte­ré mimo jiné podrob­ně vylí­či­la vztah s Janem Masarykem.

Oba je spo­jo­va­lo mj. to, že pochá­ze­li z hud­by­mi­lov­ných rodin: Jan zdě­dil po mat­ce nadá­ní kla­ví­ris­ty, Marcia byla dce­rou slav­né ame­ric­ké oper­ní pěv­ky­ně Almy Gluckové. Byl mezi nimi vel­ký věko­vý roz­díl, Jan Masaryk byl o sedm­náct let star­ší.

Přesto se k ní cho­val důvěr­ně­ji než k vět­ši­ně svých před­cho­zích žen. Na Marcii mu jis­tě impo­no­va­lo, že byla moder­ní a eman­ci­po­va­nou Američankou. Nezažil před­tím mno­ho žen, kte­ré k němu jenom nevzhlí­že­ly a s nimiž se mohl cítit jako rov­ný s rov­ným.

Bez ohle­du na kri­zi, kte­rá v Československu pro­puk­la v úno­ru 1948, plá­no­val spo­leč­nou budouc­nost. Necelé dva týd­ny po puči, 7. břez­na 1948, ji poslal do Londýna. Podle Davenportové pro­to, že ji chtěl brzy nato násle­do­vat a zahá­jit na Západě v pořa­dí už tře­tí čs. zahra­nič­ní odboj, ten­to­krát pro­ti komu­nis­tům. A měl také v plá­nu se s ní v cizi­ně ože­nit. Místo toho si však Marcia o pou­hé tři dny poz­dě­ji pře­čet­la v novi­nách šoku­jí­cí zprá­vu, že Jan Masaryk v Praze za záhad­ných okol­nos­tí zemřel. Davenportová byla až do smr­ti pře­svěd­če­na, že komu­nis­té Jana Masaryka zavraž­di­li.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře