Kritiky.cz > Filmy > Filmové recenze > Mezinárodní filmový festival Sitges 2019 – První dojmy (The Lighthouse i film, který zabíjí)
Filmové recenze

Mezinárodní filmový festival Sitges 2019 – První dojmy (The Lighthouse i film, který zabíjí)

— 8. října 2019 0 comment
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Loading...

The Lighthouse (Robert Eggers, USA/Kanada) – Drama s horo­ro­vý­mi prv­ky o dvou stráž­cích majá­ku (Robert Pattinson a Willem Dafoe), jejichž čtyř­tý­den­ní pobyt na ost­ro­vě s majá­kem, rac­ky a hluč­nou siré­nou se kvů­li sil­né bou­ři poně­kud pro­táh­ne a pone­chá oba muže napo­spas sobě navzá­jem i jejich šílen­ství a alko­ho­lo­vé­mu deli­riu. Snímek od reži­sé­ra a sce­náris­ty Čarodějnice, ode­hrá­va­jí­cí se na kon­ci 19. sto­le­tí a nato­če­ný v čer­no­bí­lém, téměř čtver­co­vém for­má­tu pomo­cí dobo­vé fil­mař­ské tech­ni­ky dostup­né ve 30. letech sto­le­tí dva­cá­té­ho, je vizu­ál­ně, herec­ky i řeme­sl­ně uhran­či­vou a nesku­teč­ně půso­bi­vou psy­cho­lo­gic­kou his­tor­kou inspi­ro­va­nou námoř­nic­ký­mi poví­dač­ka­mi, dílem Hermana Melvilla a antic­kou myto­lo­gií. Nelze neob­di­vo­vat jeho skli­ču­jí­cí klaus­tro­fo­bic­kou atmo­sfé­ru, pro­pra­co­va­nou mizanscé­nu, nesku­teč­nou kame­ru, prá­ci se zvu­kem a s význa­mo­tvor­ným sví­ce­ním i herec­ké nasa­ze­ní obou pro­ta­go­nis­tů, jimž scé­nář dopřá­vá spra­ved­li­vý podíl pro­sto­ru (kro­mě řady výraz­ných spo­leč­ných scén oba zazá­ří i ve vlast­ním dlou­hém mono­lo­gu). Realisticky syro­vé a nekom­pro­mis­ně autor­ské dílo, v němž má kupo­di­vu mís­to i humor, vyni­ká obra­zo­vou opoj­nos­tí a maxi­mál­ní režij­ní pre­ciz­nos­tí a opro­ti Čarodějnici naštěs­tí již nepů­so­bí ani troš­ku těž­ko­pád­ně, pře­pja­tě, ani nechtě­ně směš­ně.


After Midnight (Jeremy Gardner + Christian Stella, USA) – Nenápadně vyhlí­že­jí­cí malý fil­me­ček, jenž je ve sku­teč­nos­ti skvě­le napsa­ným, bra­vur­ně zahra­ným a pev­nou rukou reží­ro­va­ným kle­no­tem. Jeden z reži­sé­rů v něm ztvár­nil hlav­ní roli muže, jenž se sna­ží sám v prázd­ném domě popa­so­vat s nedáv­ným zmi­ze­ním své part­ner­ky a také s nezná­mým mon­strem, kaž­dou noc škrá­ba­jí­cím na dve­ře, kte­ré může být sku­teč­né, nebo může být i zhmot­ně­ním jeho smut­ku a stra­chu. Pravidelné stří­dá­ní dvou vypra­věč­ských poloh, odví­je­jí­cí se od stří­dá­ní dnů a nocí, kom­bi­nu­je roman­tic­ké dra­ma s výraz­ným horo­ro­vým prv­kem, jenž slou­ží jako meta­fo­ra pro úzkost z poten­ci­ál­ní­ho kon­ce vzta­hu, a sta­ví na moti­vu nejis­to­ty i na rea­lis­tic­kých, oprav­do­vě půso­bí­cích a ze živo­ta odkou­ka­ných situ­a­cích. Začátek se roz­jíž­dí vel­mi pozvol­na, pak však kon­zis­tent­ně gra­du­jí­cí pří­běh čím dál víc roz­ví­jí své kva­li­ty a uchva­cu­je dlou­hý­mi dia­lo­go­vý­mi sek­ven­ce­mi i famóz­ním, emo­ci­o­nál­ně sil­ným závě­rem.  


Antrum: The Deadliest Film Ever Made (David Amito + Michael Lacini, USA/Kanada) – Údajně pro­kle­tý film z roku 1979, jehož dvě jedi­ná fes­ti­va­lo­vá pro­mí­tá­ní (v Maďarsku a v Itálii) skon­či­la kata­stro­fou a smr­tí něko­li­ka lidí, a i pře­ži­vší divá­ci zpra­vi­dla umí­ra­li do 24 hodin, byl nyní zázrač­ně nale­zen a dopl­něn o doku­men­tár­ní mate­ri­ál, v němž fil­mo­ví teo­re­ti­ci hovo­ří o tom, jest­li film může zabí­jet. Podstatnou vět­ši­nu toho­to moc­ku­men­tu tudíž zabí­rá onen smr­tí­cí film zva­ný Antrum (vyprá­vě­jí­cí o dvou sou­ro­zen­cích, kte­ří tábo­ří v lese a pokou­še­jí se v něm pro­ko­pat do pek­la), jehož kva­li­ty však nedo­ká­ží dostát půso­bi­vos­ti atrak­tiv­ní legen­dy, kte­rou kolem něj jeho tvůr­ci vytvo­ři­li. Snímek se s dis­ku­ta­bil­ní úspěš­nos­tí pokou­ší imi­to­vat laci­né horo­ry ze sedm­de­sá­tých let, je nekon­zis­tent­ní ve své sty­li­za­ci a pře­de­vším neob­sa­hu­je nic moc, co by mělo na divá­ka dosta­teč­ně zne­po­ko­ju­jí­cí efekt (a o stra­ši­del­nos­ti už vůbec nelze mlu­vit, někte­ré aspek­ty sním­ku jsou spíš směš­né). Výrazným moti­vem fil­mu je síla vlast­ní­ho pře­svěd­če­ní a důvo­dem k jeho zhléd­nu­tí je jed­no­znač­ně i zvě­da­vost, avšak ocho­ta věřit v jeho auten­tič­nost a nad­při­ro­ze­nou moc při jeho samot­ném sle­do­vá­ní zásad­ně sláb­ne.


It Comes/Kuru(Tecuja Nakašima, Japonsko) – Překvapivě kom­plex­ní drama-horor (o novo­man­že­lích, jimž se má naro­dit dítě), kte­rý inter­pre­tu­je stra­ší­cí démo­ny jako trau­ma­ta z dět­ství a z výcho­vy rodi­čů a jako něco, co si vymýš­lí­me, abychom měli na co svá­dět vlast­ní chy­by. Kromě toho ale obsa­hu­je i reál­né­ho démo­na, kte­rý trhá lidi na kusy a dělá z nich krva­vé fon­tá­ny. V roz­vět­ve­ném pří­bě­hu, jehož hlav­ní hrdi­no­vé postup­ně umí­ra­jí a otě­že po nich pře­bí­ra­jí hrdi­no­vé ved­lej­ší, se čas­to ská­če v čase a mezi něko­li­ka dějo­vý­mi rovi­na­mi (plus sno­vé pasá­že, halu­ci­na­ce a vize ze svě­ta mrtvých), při­čemž je kla­den důraz na cha­rak­te­ry postav a psy­cho­lo­gic­ké důvo­dy jejich činů. Vrcholem je závěr s fan­tas­tic­kou scé­nou vymí­tá­ní, jíž se účast­ní tucet vymí­ta­čů, tucet mni­chů a půl­tu­cet taneč­nic, vel­kou pře­káž­kou je nicmé­ně pře­kom­bi­no­va­nost, pří­liš vel­ké množ­ství moti­vů a roz­tě­ka­ný styl vyprá­vě­ní, kte­rý vás nene­chá zob­ra­zo­va­ný obsah dosta­teč­ně vstře­bat.


El Hoyo/The Platform (Galder Gaztelu-Urrutia, Španělsko) – Ledovou archu při­po­mí­na­jí­cí thriller o ver­ti­kál­ním věze­ní, kte­ré záro­veň slou­ží jako meta­fo­ra pro lid­skou spo­leč­nost a její kas­ty. Spolu s dob­ro­vol­ně uvěz­ně­ným hlav­ním hrdi­nou postup­ně obje­vu­je­me, pod­le jakých pra­vi­del fun­gu­je věze­ní, jehož mno­ho­čet­ná pat­ra tvo­ří jed­not­li­vé cely, jimiž jed­nou za den postup­ně pro­jíž­dí stůl s jíd­lem, z něhož věz­ni mohou sníst coko­li, co na ně zby­de po těch nad nimi. Vězni se kaž­dý měsíc pře­mis­ťu­jí, tak­že prů­běž­ně při­čich­ne­me výraz­ně odliš­ným situ­a­cím panu­jí­cím na růz­ných pat­rech, a tahle fan­tas­tic­ká, tís­ni­vá a zlo­věst­ná exkur­ze vrcho­lí hrdi­no­vým roz­hod­nu­tím poku­sit se o něco, o co se ješ­tě nikdo před ním nepo­ku­sil. Člověk by se chtěl dozvě­dět víc, avšak na všech­no sní­mek neod­po­ví­dá a navíc si ve svém fikč­ním svě­tě vytvá­ří vlast­ní logi­ku, pod­le níž je potře­ba hrát a pří­liš ji neroz­po­ro­vat. Výtečně napsa­ná, nekom­pro­mis­ní, bru­tál­ní, úder­ná, napí­na­vá (a mís­ty dokon­ce i vtip­ná) a vta­hu­jí­cí ale­go­rie, vní­ma­jí­cí lid­skou spo­leč­nost jako sebran­ku hla­do­vých sob­ců, s chyt­rý­mi dia­lo­gy, výbor­ný­mi zne­po­ko­ji­vý­mi momen­ty a ino­va­tiv­ním pro­stře­dím, atrak­tiv­ním svou odpor­nos­tí i jas­ným a jed­no­du­chým mecha­nis­mem, jímž se řídí. V jed­no­du­chos­ti je krá­sa – zde to pla­tí urči­tě.



The Wonderland(Keiiči Hara, Japonsko) – Anime vari­a­ce na Louskáčka/Letopisy Narnie o stře­do­ško­lač­ce, kte­rá se coby vyvo­le­ná dív­ka z dáv­né­ho pro­roc­tví musí vypo­řá­dat s kri­zí sužu­jí­cí kou­zel­ný para­lel­ní svět, v tom­to pří­pa­dě spo­čí­va­jí­cí v nedo­stat­ku vody. Jednoduchý pří­běh o ces­tě hrdi­nů z bodu A do bodu B sto­jí na vizu­ál­ních nápa­dech, obsa­hu­je i výraz­nou eko­lo­gic­kou tema­ti­ku (maleb­né ves­nič­ky s ovce­mi v kon­tras­tu se začou­ze­ným měs­tem a prů­mys­lo­vou meta­lur­gií) a vrcho­lem je emo­ci­o­nál­ní závěr opře­de­ný ori­gi­nál­ní myto­lo­gií. Film jako celek však postrá­dá dra­ma­tič­nost i napě­tí (hrdi­ny nikdy nic doo­prav­dy neo­hro­zí) a navíc půso­bí poměr­ně oby­čej­ně, jako obmě­na již mno­ho­krát vidě­ných moti­vů. Příjemná pohád­ka, vhod­ná i pro děti, mír­ně nad­prů­měr­ná čis­tě jen díky obra­zo­vé strán­ce.


Carmilla (Emily Harris, Velká Británie) – Viktoriánské dra­ma se točí kolem dospí­va­jí­cí dív­ky, žijí­cí na rodin­ném pan­ství pod­le zaje­té­ho reži­mu a sva­zu­jí­cích pra­vi­del, kte­ré jí děla­jí ze živo­ta stro­hou a ubí­je­jí­cí repe­ti­tiv­ní ruti­nu (a stej­né poci­ty jsou pro­střed­nic­tvím podob­ně upja­té­ho a úmor­né­ho vyprá­vě­ní pře­ná­še­ny i na divá­ka). Trochu vzru­še­ní s sebou při­ne­se až pří­jezd nezná­mé krás­ky hrdin­či­na věku, kte­rá měla opo­dál neho­du s kočá­rem a trpí ztrá­tou pamě­ti. Komorní dobo­vý film, láka­jí­cí na poten­ci­ál­ní zaká­za­nou lesbic­kou roman­ci a ďábel­ské prv­ky, však zůstá­vá jen u pou­hé­ho pří­sli­bu a opa­tr­ných názna­ků a kro­mě toho už nena­bí­zí nic dal­ší­ho, jen ambi­va­lent­ní rozuz­le­ní s moti­vy před­sud­ků a stra­chu z nezná­mé­ho, kte­ré po hodi­ně a půl sla­bouč­ké­ho pří­bě­hu o tou­ze vyma­nit se z oko­vů aske­tic­ké­ho pro­stře­dí a koneč­ně žít napl­no za pří­liš uspo­ko­ji­vé pova­žo­vat nelze. 

Luz (Juan Diego Escobar Alzate, Kolumbie) – Do pro­stře­dí hor­ské uza­vře­né hos­po­dář­ské komu­ni­ty zasa­ze­né dra­ma, v němž tři dospě­lé mla­dé ženy poslou­cha­jí pří­ka­zy a káza­ní své­ho otce, faleš­né­ho pro­ro­ka, kte­rý se je sna­ží uchrá­nit před Ďáblem a jeho poku­še­ní­mi. Jde o film obra­zo­vě i herec­ky půso­bi­vý, leč obsa­ho­vě sil­ně pro­ble­ma­tic­ký a zakle­tý v hro­ma­dě meta­for a sym­bo­lů, kte­ré nelze pří­liš chá­pat, muse­jí se pou­ze inter­pre­to­vat, a těž­ko říct, jest­li se v nich neztrá­cí i sám reži­sér. Jako kri­tic­ká úva­ha o víře, Bohu, Ďáblu a o tom, jaké ško­dy a zlá zvěr­stva může nábo­žen­ská víra napáchat, když se jí člo­věk pří­liš pod­dá, to fun­gu­je, nicmé­ně celou dobu to ako­rát uka­zu­je vari­a­ce na jed­nu a tu samou myš­len­ku a s vel­mi pozvol­nou gra­da­cí to na sebe kupí růz­né ambi­va­lent­ní a mno­ho­vý­zna­mo­vé udá­los­ti, zatím­co divák s kaž­dou dal­ší minu­tou čím dál roz­mr­ze­le­ji čeká na poin­tu, kte­rá se však nedo­sta­ví. Jedna z postav ve fil­mu říká, že věci, kte­ré se týka­jí Boha, jsou slo­ži­té. Což je prav­da, ale také by moh­ly být ale­spoň tro­chu záživ­né a mělo by se v nich dát ale­spoň základ­ně vyznat.




Bodies at Rest (Renny Harlin, Čína/Hong Kong) – Béčkový thriller s výhrad­ně asij­ský­mi her­ci v režii tvůr­ce Smrtonosné pas­ti 2 a žra­lo­čí­ho thrille­ru Útok z hlu­bin. Příběh o pra­cov­ní­cích ultra-moderní roz­sáh­lé már­ni­ce, kte­ří se na Štědrý večer potý­ka­jí s ozbro­je­ným pře­pa­de­ním, nedá­vá smy­sl už v základ­ním námě­tu a sestá­vá z tuc­to­vé­ho akč­ní­ho pobí­há­ní a zápa­se­ní postav po chod­bách, kan­ce­lá­řích a mra­zi­cích halách, kte­ré je sice nato­če­né pří­jem­ně sviž­ně a ener­gic­ky, leč logi­ky a věro­hod­nos­ti v cho­vá­ní hrdi­nů a rea­li­za­ci kon­krét­ních situ­a­cí pří­liš nepo­bra­lo. Stupidní zápo­rá­ci, naiv­ně klad­ní hrdi­no­vé, neu­stá­le se pokou­še­jí­cí ozbro­je­né útoč­ní­ky za kaž­dou cenu přelstít, i cel­ko­vý fee­ling fil­mu při­po­mí­na­jí leckte­ré akč­ní thrille­ry z 90. let. Pokud vypne­te mozek, může vám sní­mek poslou­žit i jako poměr­ně zábav­ně se vyví­je­jí­cí jed­no­hub­ka, víc od něj však čekat oprav­du nelze.


Mutant Blast(Fernando Alle, Portugalsko/USA) – Portugalský film v pro­duk­ci stu­dia Troma. Primitivní krva­vá kra­vi­na, kom­bi­nu­jí­cí bez ladu a skla­du zom­bies, super­vo­já­ky, radi­o­ak­tiv­ní mutan­ty a vzá­jem­nou nevra­ži­vost lan­gust a del­fí­nů. Zápletka se záchran­nou misí a armád­ní­mi expe­ri­men­ty slou­ží jen jako zámin­ka pro sled prak­tic­kých gore efek­tů, dopl­ně­ných o něko­lik absurd­ních nápa­dů, z nichž někte­ré jsou tak uje­té a bizar­ní, že sko­ro sto­jí za pozor­nost (např. dvou­me­t­ro­vá kry­sa stří­ka­jí­cí z bra­da­vek kyse­li­no­vé mlé­ko). Obecně jde ale o totál­ní fil­mař­skou sklád­ku se sebe­pa­ro­dic­ký­mi herec­ký­mi výko­ny, rekvi­zi­ta­mi děla­ný­mi na kole­ni a stu­pid­ní­mi dia­lo­gy, ský­ta­jí­cí­mi více nezá­měr­né­ho humo­ru než záměr­né­ho. Režisérovi a sce­náris­to­vi se nedá upřít urči­tá míra tvůr­čí­ho nad­še­ní a schop­nost nato­čit film s cel­kem sviž­ným tem­pem, tak­že se člo­věk ale­spoň nenu­dí, jedi­nou dal­ší deví­zou sním­ku je nicmé­ně to, že se může­te zasmát tomu, jaká je to blbost.


Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 4,18803 s | počet dotazů: 263 | paměť: 72163 KB. | 19.04.2024 - 03:26:45