Hellboy (2019) – Recenze – 40%

Hellboy je rudý pekel­ný démon s upi­lo­va­ný­mi rohy a kamen­nou pěs­tí, jehož během dru­hé svě­to­vé vál­ky při­ved­li na svět s pomo­cí zno­vuvzkří­še­né­ho Rasputina nacis­té, a kte­rý v sou­čas­nos­ti pomá­há lidem v boji pro­ti jiným nad­při­ro­ze­ným silám a pra­cu­je v úřa­du pro výzkum para­nor­mál­ních jevů. Už tahle věta prav­dě­po­dob­ně před­zna­me­ná­vá, zda­li je film Hellboy vhod­ný zrov­na pro vás, nebo jest­li je před­sta­va čer­tov­ské­ho rana­ře, krva­vě likvi­du­jí­cí­ho vše­li­ja­ké stvů­ry, na váš vkus až pří­liš uje­tá a extra­va­gant­ní.

Komiksového hrdi­nu úspěš­ně pře­ve­dl na fil­mo­vé plát­no již v letech 2004 a 2008 ve sním­cích Hellboy a Hellboy 2: Zlatá armá­da reži­sér Guillermo del Toro, kte­rý v nich do hlav­ní role obsa­dil neza­po­me­nu­tel­né­ho Rona Perlmana. Novou ver­zi Hellboye nyní nato­čil coby svůj zda­le­ka nej­vět­ší a nej­draž­ší film brit­ský reži­sér Neil Marshall, jenž titul­ní roli svě­řil her­ci Davidu Harbourovi (šerif ze seri­á­lu Stranger Things).

Pod vede­ním Neila Marshalla, zná­mé­ho pře­de­vším díky více či méně kva­lit­ním fil­mům růz­ných pokles­lých žánrů (Psí vojá­ci, Pád do tmy, Soudný den) kaž­do­pád­ně vznik­lo pře­plá­ca­né, vizu­ál­ně ošk­li­vé, tupé a nama­chro­va­né béč­ko, sna­ží­cí se osl­nit prav­dě­po­dob­ně hlav­ně nác­ti­le­té a při­o­pi­lé pub­li­kum, a kte­ré se pod náno­sem znač­né­ho množ­ství naho­di­lých postav a moti­vů posbí­ra­ných z růz­ných kou­tů fan­ta­sy myto­lo­gie vylo­že­ně roz­pa­dá před oči­ma.

I původ­ním dvě­ma pří­spěv­kům od Guillerma del Tora, vrcho­va­tě nápa­di­tým a vizu­ál­ně opoj­ným akč­ním komik­so­vým fan­ta­sy, lze jis­tě vyčí­tat vypra­věč­skou pře­kom­bi­no­va­nost a pře­hna­nou sple­ti­tost jejich bizar­ních záple­tek. Co jim však upřít nelze, je kon­zis­ten­ce a mimo­řád­ně nos­ný hlav­ní hrdi­na, jehož Ron Perlman ztvár­nil jako pře­kva­pi­vě sym­pa­tic­ké­ho, cha­risma­tic­ké­ho a mís­ty až roz­to­mi­lé­ho chla­pí­ka s mla­dist­vou duší, kte­ré­ho bylo snad­né si oblí­bit. V podá­ní Davida Harboura, v Marshallově režii a pod scé­ná­řem celo­ve­čer­ně debu­tu­jí­cí­ho sce­náris­ty Andrewa Cosbyho se však z Hellboye sta­la poně­kud stan­dard­ní, nesym­pa­tic­ká a z hle­dis­ka osob­nos­ti neza­jí­ma­vá mlá­tič­ka na mon­stra, sypa­jí­cí ze sebe drs­né humor­né hláš­ky, kte­ré zřej­mě měly vyvo­lá­vat smích, leč žád­ná z nich není doo­prav­dy vtip­ná.

Jakmile se film nemů­že o své­ho titul­ní­ho hrdi­nu dosta­teč­ně opřít, vynik­nou v něm mno­hem víc všech­ny jeho nedo­stat­ky, kte­ré jsou navíc pod­stat­ně závaž­něj­ší než u jeho dvou před­chůd­ců. Děj nové­ho Hellboyeje sice našla­pa­ný, dyna­mic­ký a plný akč­ních scén, přes­to ale půso­bí roz­břed­le a nesoudrž­ně – jako těž­ce potr­ha­né Frankensteinovo mon­strum, sláta­né ze vše­ho mož­né­ho, kte­ré kro­mě toho po este­tic­ké strán­ce vypa­dá jako směs tele­viz­ních fan­ta­sy seri­á­lů z 90. let (Xena, Hercules), cut­scén z počí­ta­čo­vých her (hlav­ně God of War a Silent Hill) a z video­kli­pů hard-rockových kapel.

Příběh, v němž je Hellboy a jeho tým na sto­pě nej­moc­něj­ší čaro­děj­ni­ce svě­ta, jejíž tělo bylo před pat­nác­ti sty lety roz­se­ká­no a po čás­tech pohřbe­no na růz­ných skry­tých loka­cích, a teď jej sklá­dá dohro­ma­dy dvou­me­t­ro­vé mlu­ví­cí pra­se, v sobě násled­ně splé­tá mimo jiné i legen­du o krá­li Artušovi, léta­jí­cí víly uná­še­jí­cí novo­ro­zeňa­ta, Babu Jagu v cha­loup­ce na kuří nož­ce, super­hr­di­nu ze čty­ři­cá­tých let jmé­nem Humr (kte­rý vypa­lu­je nacis­tům na čela kle­pe­ta), upí­ry, taj­ný ang­lic­ký šlech­tic­ký spo­lek obřad­ně loví­cí obry, asi půl­tu­cet dal­ších čaro­dě­jů, čaro­děj­nic a sen­zi­bi­lek a pekel­né oblu­dy zapla­vu­jí­cí Londýn. Přitom je v pod­sta­tě jed­no, jest­li to všech­no vychá­zí něja­kým způ­so­bem z původ­ních komik­sů o Hellboyovi, zhus­ta zkon­den­zo­va­ných do jed­no­ho dvou­ho­di­no­vé­ho fil­mu, nebo jest­li se tvůr­ci v pře­svěd­če­ní, že natá­če­jí hrdé béč­ko, roz­hod­li zapl­nit jej co nej­vět­ším počtem obskur­ních ele­men­tů vychá­ze­jí­cích z fan­ta­sy pop­kul­tu­ry.

Máloco z toho je totiž dosta­teč­ně ukot­ve­no v rám­ci svě­ta, jenž je ve fil­mu vytvá­řen. Většina z výše zmí­ně­ných postav se v pří­bě­hu vysky­tu­je maxi­mál­ně na pár minut (v někte­rých pří­pa­dech i jen na pár vte­řin). Obvykle je někte­rá z nich náhod­ně vyta­že­na ve chví­li, kdy tem­po fil­mu začí­ná tro­chu váz­nout, a pak už na ni zno­vu řada nikdy nedo­jde a nikdo ji už zno­vu nezmí­ní. S výjim­kou dvou poti­tul­ko­vých scén, v nichž si sní­mek mimo­cho­dem vytvá­ří pod­hou­bí pro pří­pad­né pokra­čo­vá­ní.

Kromě Hellboye jsou tak dal­ší­mi zásad­ní­mi posta­va­mi ako­rát jeho „otec“ a veli­tel Úřadu para­nor­mál­ní­ho výzku­mu a obra­ny (Ian McShane) a jeho dva par­ťá­ci – médi­um, kte­ré si s sebou Hellboy tahá, pro­to­že ji kdy­si jako malou hol­čič­ku zachrá­nil ze zaje­tí víl (Sasha Lane), a mutu­jí­cí voják, kte­rý si musí pořád píchat něja­ké pro­ti­lát­ky, aby nemu­to­val (Daniel Dae Kim). Hlavní zlou čaro­děj­ni­ci hra­je Milla Jovovich. Všichni jsou ale hroz­ně jed­no­roz­měr­ní a nesym­pa­tic­ky namyš­le­ní. Jediný Hellboy v sobě aspoň musí řešit něja­ká dile­ma­ta sou­vi­se­jí­cí s jeho půvo­dem, samozva­ným otcem a nejis­to­tou, za kte­rý tým by vlast­ně chtěl radě­ji kopat.

Přesto se Hellboyovi roz­hod­ně nedá upřít jis­tá sty­lo­vost a efekt­nost, zejmé­na co do desig­nu mno­hých mon­ster a nábo­je akč­ních sek­ven­cí (tře­ba když Hellboy boju­je se tře­mi obry, což je z hle­dis­ka cel­ko­vé rea­li­za­ce vrchol­ná scé­na fil­mu). Pozitivem je i horo­ro­vá sty­li­za­ce, jíž pomá­há mlá­de­ži do pat­nác­ti let nevy­ho­vu­jí­cí pří­stup­nost, v rám­ci níž byly bru­tál­ní scé­ny vyšťa­ve­ny takřka do mrtě (spous­ta utr­ha­ných hlav, kon­če­tin léta­jí­cích vzdu­chem a roz­pá­ra­ných těl, nicmé­ně žád­ná naho­ta) a slov­ník postav byl obo­ha­cen o říz­né vul­ga­ri­ty (což ješ­tě posou­vá o úro­veň výš ze řetě­zu utr­že­ný čes­ký pře­klad v titul­cích). Zkrátka je to neho­rázná šíle­nost, kte­rou sto­jí za to vidět, pokud vás fil­my toho­to typu baví.

Snad ve všech ostat­ních aspek­tech je však Hellboy pře­váž­ně neu­spo­ko­ji­vý, od těž­ko­pád­ných a kře­čo­vi­tých poku­sů o humor, přes mís­ty dost jalo­vé digi­tál­ní tri­ky, až po řeme­sl­né kate­go­rie včet­ně režie a zpatla­né­ho scé­ná­ře, jež z něj děla­jí uvě­do­mě­lou fan­ta­sy bra­ko­vou sláta­ni­nu okouz­le­nou sebou samot­nou, kte­rou si plno­hod­not­ně uži­jí jako guil­ty ple­a­su­re prav­dě­po­dob­ně jen pří­vr­žen­ci oje­di­ně­lých absur­dit a bizar­ních výstřed­nos­tí.