Kritiky.cz > Filmy > Filmové recenze > KVIFF 2019 – Druhá nálož dojmů z Karlových Varů, Po svatbě s Julianne Moore i vynikající Parazit

KVIFF 2019 – Druhá nálož dojmů z Karlových Varů, Po svatbě s Julianne Moore i vynikající Parazit

81e6 parazit
81e6 parazit
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Loading...
Druhá vár­ka dojmů ze sním­ků pro­mí­ta­ných na fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Karlových Varech je od minu­le obo­ha­ce­na i o něko­lik fil­mů, kte­ré se přes pomy­sl­nou hra­ni­ci prů­mě­ru již pře­houp­nout nedo­ká­za­ly, leč není jich naštěs­tí mno­ho. Došlo dokon­ce i na jed­nu napros­tou pec­ku, kte­rá je momen­tál­ně tím zda­le­ka nej­lep­ším, co jsem ve Varech letos viděl – řeč je o jiho­ko­rej­ském Parazitovi. Do budouc­na při­bu­de ješ­tě tře­tí vár­ka dojmů, po níž budou násle­do­vat zas už jen stan­dard­ní recen­ze.
Parazit (Gisaengchung) – Jihokorejský vítěz letoš­ní­ho fes­ti­va­lu v Cannes mis­tr­ně kom­bi­nu­je thriller a spo­le­čen­skou sati­ru s absurd­ní čer­nou kome­dií o chudé rodin­ce, kte­rá se pod­vod­ně vetře do domác­nos­ti boha­té­ho pod­ni­ka­te­le. Skvěle gra­do­va­ný, zpo­čát­ku hod­ně vtip­ný a poz­dě­ji i pře­kva­pi­vě napí­na­vý a mra­zi­vý sní­mek je úžas­ně napsa­ný, vyví­jí se neče­ka­ný­mi smě­ry napříč netu­še­ný­mi dějo­vý­mi zvra­ty a per­fekt­ně se vyja­dřu­je ke tříd­ním roz­dí­lům ve spo­leč­nos­ti i ke sty­lu živo­ta jejích dvou kon­trast­ních vrs­tev. Inteligentní a bra­vur­ně reží­ro­va­ná krá­lov­ská zába­va od začát­ku do kon­ce, reži­sér a sce­náris­ta Bong Joon-ho v nej­lep­ší for­mě od Pečetě vra­ha. Rozhodně dopo­ru­ču­ji nezjiš­ťo­vat si o fil­mu nic dal­ší­ho a jít na něj, hned jak to bude mož­né. (100%)
Parazit
Zdroj fotek: Film Servis Festival Karlovy Vary

Staříci – Český film dvo­ji­ce reži­sé­rů a sce­náris­tů Martina Duška a Ondřeje Provazníka s tri­vi­ál­ním pří­bě­hem o ces­tě dvou důchod­ců za pomstou je ze vše­ho nej­víc hoř­kou kome­dií tema­ti­zu­jí­cí stá­ří a nedu­hy s ním spo­je­né, při­čemž všech­no včet­ně své­ho tem­pa při­způ­so­bu­je limi­to­va­né pohyb­li­vos­ti svých hrdi­nů. Loudavý sní­mek o dvou zdán­li­vě nemo­hou­cích váleč­ných vete­rá­nech, jejichž přá­tel­ství utu­žu­je spo­leč­ná nená­vist ke stej­né­mu člo­vě­ku, kte­rý je před mno­ha lety nespra­ved­li­vě odsou­dil, a kte­ří se vyda­jí toho člo­vě­ka zabít, aniž by měli zbraň a vědě­li, v jakém měs­tě dotyč­ný byd­lí, sto­jí na výko­nech Jiřího Schmitzera a Ladislava Mrkvičky v hlav­ních rolích, kro­mě toho, ale nena­bí­zí téměř nic dal­ší­ho. Dějově dojde jen k pár hez­kým situ­a­cím, kte­ré se poně­kud ztrá­ce­jí v pří­mo­ča­ře napsa­ném a nevý­raz­ně reží­ro­va­ném fil­mu, jehož kome­di­ál­ní slož­ka je vylo­že­ně sla­bá, a ta dra­ma­tic­ká zas nemá moc čím napí­nat ani pře­kva­po­vat. (40%)
Po svat­bě (After the Wedding) – Americký sní­mek, kte­rý ve Varech uved­la coby zaha­jo­va­cí film fes­ti­va­lu hereč­ka Julianne Moore, vyprá­ví o Američance sta­ra­jí­cí se o chod indic­ké­ho sirot­čin­ce (Michelle Williams), jenž odlé­tá do Chicaga kvů­li štěd­ré­mu finanč­ní­mu daru při­slí­be­né­mu boha­tou pod­ni­ka­tel­kou (Julianne Moore), kte­rá cha­ri­ta­tiv­ní pra­cov­ni­ci pozve na svat­bu své dce­ry. A tak začnou vypa­dá­vat kost­liv­ci ze skří­ní… Film je pře­dě­láv­kou stej­no­jmen­né­ho dán­ské­ho fil­mu z roku 2006 a jde o rema­ke jak pod­le kopí­rá­ku, ako­rát gen­de­ro­vě pro­mí­cha­ný, a hlav­ně to jsou ten­to­krát ame­ric­ké dola­ry, co zachra­ňu­je chudé děti v indic­kých sirot­čin­cích. Pocitovému melod­ra­ma­tu o roz­dí­lech v pro­blé­mech prv­ní­ho a tře­tí­ho svě­ta, o zajiš­ťo­vá­ní budouc­nos­ti pro ty, na kte­rých vám zále­ží, a o roz­hod­nu­tí, zda dát před­nost vlast­ní­mu dítě­ti před jiný­mi dět­mi, kte­ré ale vaši pomoc také potře­bu­jí, sto­jí pod­stat­ně víc na adap­to­va­ném scé­ná­ři a kva­lit­ních her­cích než na prů­měr­né režii, kte­rá původ­ní­mu mate­ri­á­lu na hod­no­tě pří­liš nepři­dá­vá. Postavy před sebou ukrý­va­jí různá tajem­ství, kte­rá si vět­ši­nou domys­lí­te dřív, než dojde k jejich odkry­tí, a namís­to obna­žo­vá­ní rodin­ných vzta­hů se pod­stat­něj­ší slož­kou fil­mu jeví být čet­ná sen­ti­men­tál­ní setká­ní a upla­ka­ná lou­če­ní. (60%)
Po svatbě
Budiž svět­lo (Nech je svet­lo) – Slovensko-české dra­ma o čty­ři­cát­ní­ko­vi, kte­rý se na vánoč­ní svát­ky vra­cí z pra­cov­ní­ho poby­tu v Německu ke své ženě a dětem na Slovensko, netu­še, že jeho rodi­na brzy pro­jde zatěž­ká­va­cí zkouš­kou. Režisér a sce­náris­ta Marko Škop dob­ře pra­cu­je s posta­va­mi i s pro­stře­dím ves­ni­ce, v níž se všich­ni zna­jí a nene­cha­jí si líbit, když s nimi někdo nedr­ží basu. Drama o nut­nos­ti svě­řo­vat se a o rodi­ně řeší­cí morál­ní dile­ma sou­vi­se­jí­cí s čin­nos­tí jis­té mlá­dež­nic­ké sku­pi­ny zaklá­da­jí­cí domobra­nu a s tragé­dií, kte­rá ves­ni­ci naru­ši­la vánoč­ní poho­du, se zamě­řu­je i na moti­vy homo­fo­bie, synovsko-otcovských vzta­hů a nečest­ných cír­kev­ních hod­nos­tá­řů. S roz­jez­dem záplet­ky se nicmé­ně dost otá­lí a film kon­čí ve stá­diu nad­ho­zu, kdy se udě­lá ta správ­ná věc, díky níž se koneč­ně dají věci do pohy­bu, leč ty už sní­mek nadá­le neza­chy­cu­je. (60%)
Tiché dote­ky – Drama nato­če­né čes­kým reži­sé­rem Michalem Hogenauerem a s Eliškou Křenkovou v hlav­ní roli, leč v mezi­ná­rod­ní kopro­duk­ci, s řadou nizo­zem­ských her­ců a pře­váž­ně v ang­lič­ti­ně. Na začát­ku při­jíž­dí mla­dá čes­ká au-pair do zámož­né nizo­zem­ské rodi­ny, kde se má sta­rat o domác­nost a o dese­ti­le­té­ho chlap­ce, leč musí při­tom dodr­žo­vat přís­ná pra­vi­dla, kte­rá postup­ně odkry­jí i jiné zámě­ry než úsi­lí o dosa­že­ní dis­ci­plí­ny. Mysteriózně půso­bí­cí­mu sním­ku o postup­ném odkrý­vá­ní takřka sek­tář­ské­ho fun­go­vá­ní rodin s alter­na­tiv­ní výcho­vou a o hra­ni­cích, za něž jsme ochot­ni zajít ve sna­ze obstát v živo­tě před námi samot­ný­mi i před naším oko­lím, záměr­ně nato­če­né­mu ve všech ohle­dech včet­ně herec­kých výko­nů, veš­ke­rých loka­cí i cel­ko­vé atmo­sfé­ry kli­nic­ky chlad­ně, schá­zí vět­ší dra­ma­tic­ká inten­zi­ta a sil­něj­ší tah na bran­ku. Problém je i v posta­vě hlav­ní hrdin­ky, kte­rá se k urči­tým prak­ti­kám sice zpo­čát­ku sta­ví odmí­ta­vě, ale nako­nec se nau­čí je apa­tic­ky při­jí­mat, a pře­sta­ne se tím pádem pídit po dal­ších podrob­nos­tech toxic­ké­ho záze­mí svých zaměst­na­va­te­lů. Zdlouhavé čeká­ní na poin­tu utne až dově­tek před závě­reč­ný­mi titul­ky, kte­rý dodá sním­ku zpět­ně smy­sl, a díky němuž se dozví­te, o čem to vlast­ně celou dobu bylo. Respektive o čem to moh­lo být, kdy­by to bylo odváž­něj­ší, ostřej­ší a neskon­či­lo to jen u pár zne­po­ko­ju­jí­cích názna­ků. (50%)
Tiché doteky
Lillian – Rakouský film, vol­ně inspi­ro­va­ný sku­teč­ným pří­bě­hem dva­ce­ti­le­té Rusky, jíž se nepo­da­ři­lo uchy­tit v New Yorku (ani v por­nu o ni nemě­li zájem) a roz­hod­la se dojít zpát­ky do své domo­vi­ny po svých. Osamělá pěší ody­sea, jejíž nemluv­ná hrdin­ka putu­je z New Yorku do Ruska bez peněz a bez doku­men­tů, bez zjev­né­ho plá­nu i bez zna­los­ti jazy­ka, jen s malým batůž­kem, v sobě skrý­vá jis­tou poezii, zpro­střed­ko­va­nou zábě­ry, jež neza­přou doku­men­tár­ní minu­lost na poli hra­né­ho fil­mu debu­tu­jí­cí­ho reži­sé­ra Andrease Horvatha, a v nichž se vytr­va­lá a nezlom­ná mla­dá dív­ka jeví jako netra­dič­ní prů­vod­ce po nej­růz­něj­ších loka­cích. Jinak jde ale o poně­kud prvo­plá­no­vý komen­tář k roz­pa­du Ameriky a jejích hod­not, v němž se dvě hodi­ny říká to samé a bohu­žel doce­la povrch­ně (upo­zor­ňu­je se mimo jiné na pro­s­to­du­chost demo­lič­ních der­by, hul­vát­ství jižan­ských nadr­že­ných bura­nů či na ulta­čo­vá­ní indi­á­nů). Na dru­hou stra­nu hrdin­ka potká i pár lidí, kte­ří jsou na ni hod­ní a poku­sí se jí tro­chu pomoct, čímž repre­zen­tu­jí pozůsta­tek huma­nit­ních prin­ci­pů, jež si zatím ame­ric­ká spo­leč­nost stá­le udr­žu­je. Vrcholem je meta­fo­ric­ký závěr s love­ním velryb, ale musí­te se k němu tro­chu pro­kou­sat. (60%)
Podivuhodná dob­ro­druž­ství Paula Harkera (The True Adventures of Wolfboy) – Americký sní­mek čes­ké­ho reži­sé­ra Martina Krejčího vyprá­ví o tři­nác­ti­le­tém chlap­ci, jehož tělo je od naro­ze­ní celé pokry­té hus­tý­mi chlu­py, kvů­li čemuž je nucen potý­kat se s nedo­stat­kem sebe­dů­vě­ry a se šika­nou od spo­lu­žá­ků. Pak ale ute­če z domo­va, kde byd­lí s otcem, a roz­hod­ne se vyhle­dat svou mat­ku, kte­rá ho před tři­nác­ti lety opus­ti­la. Zpočátku rea­lis­tic­ky poja­té dra­ma se zdá být pří­bě­hem o hle­dá­ní iden­ti­ty ve spo­leč­nos­ti, kte­rá není pří­liš přá­tel­sky naklo­ně­na výraz­ným fyzic­kým odliš­nos­tem, na něž čas­to rea­gu­je útoč­ně či posměš­ně, ale od toho film bohu­žel poměr­ně rych­le upouš­tí a mís­to toho uni­ká do mno­hem bez­peč­něj­ší­ho pro­sto­ru sno­vé­ho, pohád­ko­vě ima­gi­na­tiv­ní­ho svě­ta, kte­rý se řídí vlast­ní­mi pra­vi­dly, a v němž je smí­ře­ní člo­vě­ka se sebou samot­ným mno­hem jed­no­duš­ší. Hlavními pro­ta­go­nis­ty fil­mu jsou tři­nác­ti­le­té, před­čas­ně vyspě­lé a bizar­ně uva­žu­jí­cí děti, kte­ré se ale v lec­čem cho­va­jí jako dospě­lí, a pohy­bu­jí se v nesmy­sl­ně sty­li­zo­va­ném pro­stře­dí posklá­da­ném z naho­di­le půso­bí­cích moti­vů, zatím­co jim je v patách poli­cie a John Turturro v pra­zvlášt­ní roli potrhlé­ho kolo­to­čá­ře. (40%)
Podivuhodná dobrodružství Paula Harkera
Paměť – zrod Vetřelce (Memory: The Origins of Alien) – Dokument věno­va­ný legen­dár­ní­mu Vetřelci z roku 1979 se zabý­vá nej­pr­ve roz­pitvá­ním nej­růz­něj­ších vli­vů a zdro­jů, jež stá­ly za jeho námě­tem, a pak až pro­ve­de­ním fil­mu samot­né­ho včet­ně jeho zasa­ze­ní do dobo­vé­ho kon­tex­tu a objas­ně­ní mož­ných inter­pre­ta­cí. Znalci Vetřelce a jeho myto­lo­gie se prav­dě­po­dob­ně nedo­zví pří­liš nové­ho, leč dost mož­ná uvi­dí spous­tu pozo­ru­hod­né­ho obra­zo­vé­ho mate­ri­á­lu, při­čemž nej­ví­ce času je při roze­bí­rá­ní fil­mu věno­vá­no spe­ci­fic­ky vzni­ku a natá­če­ní slav­né scé­ny, v níž se vetře­lec popr­vé vyde­re na svět z hru­di Johna Hurta. Za infor­ma­ce­mi nadi­tým doku­men­tem sto­jí výteč­ná detek­tiv­ní a stři­hač­ská prá­ce reži­sé­ra, kte­rý se věno­val v podob­ném duchu i zom­bie fil­mům a spr­cho­vé scé­ně z Psycha – dou­fej­me, že bude v této doku­men­tár­ní tvor­bě pokra­čo­vat. (80%)
Papicha – Společensky anga­žo­va­ný francouzsko-alžírský sní­mek se ode­hrá­vá v Alžíru v 90. letech, kde sku­pin­ka osm­nác­ti­le­tých studentek-kamarádek rebe­lu­je pro­ti úto­kům kon­zer­va­tiv­ních extré­mis­tic­kých sku­pin, pošla­pá­va­jí­cích ve jmé­nu nábo­žen­ství svo­bod­ná prá­va žen a nutí je dodr­žo­vat nábo­žen­ské zvyk­los­ti. Hlavní hrdin­ka Nedjma se tou­ží stát mód­ní návr­hář­kou, což v orto­dox­ní zemi vyža­du­jí­cí po ženách noše­ní hidžá­bu nejde úpl­ně snad­no. Živelný a ener­gic­ky nato­če­ný sní­mek zapl­ně­ný při­ro­ze­ný­mi hereč­ka­mi vyprá­ví o posta­vách, kte­ré mají rády svou zem a nechtě­jí ji opus­tit, a jsou pro­to nuce­ny bojo­vat vše­mi pro­střed­ky pro­ti utla­ču­jí­cí­mu a sva­zu­jí­cí­mu reži­mu, pro­to­že kla­de­ní odpo­ru i za cenu pří­pad­ných obě­tí je nut­né k tomu, aby moh­la něja­ká spo­le­čen­ská změ­na vůbec nastat. Hodnota fil­mu coby důle­ži­té­ho poli­tic­ké­ho vyjá­d­ře­ní je však v tom­to pří­pa­dě zna­tel­ně vyš­ší než jeho dějo­vé a vypra­věč­ské kva­li­ty. (70%)

Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 4,38943 s | počet dotazů: 261 | paměť: 72201 KB. | 19.04.2024 - 07:00:27