Příliš osobní známost – Recenze – 20%

Český film Příliš osob­ní zná­most sice mož­ná na prv­ní pohled vypa­dá jako kome­di­ál­ní roman­tic­ké dra­ma ze živo­ta se spous­tou emo­cí a humo­ru, leč to by za ním nesmě­li stát tvůr­ci, v jejichž podá­ní půso­bí věci jako „emo­ce“, „humor“ nebo „ze živo­ta“ jako cosi obskur­ní­ho z jiné­ho vesmí­ru.

Svobodná web-designérka Natálie (Petra Hřebíčková) si jed­no­ho dne pad­ne do oka s ovdo­vě­lým Markem (Branislav Trifunovič) a jeho pěti­le­tou dcer­kou (Valentýna Bečková). Následně se k nim nastě­hu­je do jejich rodin­né­ho dom­ku, v němž spo­lu s nimi žije i Markova nepřá­tel­sky vyhlí­že­jí­cí tchýně Eva (Eliška Balzerová), kte­rá se po čase sezná­mí s jakým­si stár­nou­cím hudeb­ní­kem (Predrak Manojlovič). Natáliina kama­rád­ka, roz­ve­de­ná masér­ka Simona (Tatiana Dyková), se zas trá­pí kvů­li tomu, že soud při­k­le­pl opa­t­rov­nic­tví její­ho jede­nác­ti­le­té­ho syna její­mu ex-manželovi, a vyrov­ná­vá se s tím pomo­cí nové­ho vzta­hu se sexu­ál­ně náru­ži­vým malí­řem Viktorem (Janko Popovič Volarič). A pak se to všem začne kom­pli­ko­vat…

 

Zdroj fotek: bioscop.cz

Snímek Příliš osob­ní zná­most je dílem reži­sér­ky a sce­nárist­ky Marty Ferencové (Řachanda, Všechno nebo nic), nato­če­ným pod­le slo­ven­ské kniž­ní před­lo­hy spi­so­va­tel­ky Evity Twardzik Urbaníkové (kte­rá se podí­le­la i na tvor­bě scé­ná­ře). Ačkoli se může zdát, že film vyprá­ví o třech vzá­jem­ně pro­ple­te­ných roman­tic­kých lini­ích, tak ve sku­teč­nos­ti je pro jeho pří­běh pod­stat­ná ako­rát linie věno­va­ná Natálii, zatím­co Simonina linie je spí­še okra­jo­vá a Evina linie je vylo­že­ně nad­by­teč­ná a výpl­ňo­vá. I přes zdán­li­vou obsa­ho­vou pes­t­rost tak film trpí zásad­ní pří­bě­ho­vou prázd­no­tou – pořád­ně se v něm začne něco dít v pod­sta­tě až ke kon­ci a do té doby se řeší pře­váž­ně bana­li­ty a nee­xis­tu­jí­cí pseudo-problémy (např. Eva se sice něja­kou dobu tvá­ří, že bude dělat Natálii v Markově domác­nos­ti dus­né peklo, ale pak se z nich až pře­kva­pi­vě rych­le sta­nou kama­rád­ky).

Z hle­dis­ka žán­ru jde o film poměr­ně obtíž­ně zařa­di­tel­ný. Začíná jako leh­ký vzta­ho­vý lifesty­lo­vý mix dra­ma­tu a kome­die, při­čemž ale veš­ke­ré kome­di­ál­ní prv­ky v něm jsou poně­kud navíc a vůbec nefun­gu­jí (vtip­né ani legrač­ní není na fil­mu prak­tic­ky nic, přes­to­že sna­ha byla). V posled­ních zhru­ba dva­ce­ti minu­tách pak sní­mek zmu­tu­je do tíži­vé­ho, syro­vé­ho a zce­la neko­me­di­ál­ní­ho psy­chod­ra­ma­tu, v němž si jeho hrdi­no­vé saha­jí na samé dno. Obávám se však, že to neu­spo­ko­jí ani pří­z­niv­ce tíži­vých dra­mat, ani fanouš­ky vzta­ho­vých kome­dií (při­čemž zámě­rem tvůr­ců bylo zřej­mě uspo­ko­jit oba tábo­ry naráz, což byla pře­dem pro­hra­ná bitva – a její výsle­dek je pováž­li­vě straš­li­vý).

V prv­ní polo­vi­ně jde hlav­ně o to, aby se hlav­ní hrdin­ky spá­ro­va­ly s něja­ký­mi muži a těžil se z toho „humor“ (Natálii její nápad­ník zasko­čí svou před­čas­nou eja­ku­la­cí, po Simoně zas chce její pří­tel sex tak čas­to, až ji z toho pálí při­ro­ze­ní, ale než aby mu o tom řek­la, tak si rad­ši taj­ně máčí roz­bo­la­vě­lý roz­krok v lavo­ru s vylou­ho­va­ným řepí­kem…), při­čemž dochá­zí mimo jiné i k trapno-bizarním prů­po­víd­kám, jako tře­ba „Můj penis je ště­tec a ty jsi moje plát­no“ (vyřče­no během sou­lo­že). Komediální scé­ny typu „babič­ka se narych­lo sna­ží scho­vat plech s kolá­čem a scho­vá ho do myč­ky, kte­rá se omy­lem zapne“ jsou při­tom pro­klá­dá­ny rádo­by dojem­ný­mi sek­ven­ce­mi typu „pěti­le­tá hol­čič­ka zpí­vá pís­nič­ku při čiš­tě­ní hro­bu své mat­ky“.

V závě­ru to pak všech­no dokodr­cá do epic­ké mega-tragédie, v níž se pompéz­ně snou­bí nevě­ra, zpro­ne­vě­ra za desít­ky mili­o­nů, nechtě­né těho­ten­ství, alko­ho­lis­mus, agre­si­vi­ta v opi­los­ti, domá­cí nási­lí, pokus o zná­sil­ně­ní, opa­ko­va­ně bre­čí­cí dítě a hro­zí­cí exe­ku­ce. Po sna­ze o kome­dii již dáv­no ani sto­py, ces­tou rea­lis­tic­ké­ho dra­ma­tu se ale sní­mek též neu­bí­rá a nao­pak nechá­vá své posta­vy cho­vat se tak, aby moh­ly trpět co nej­o­ká­za­le­ji. Zcela plon­ko­vá roman­ce babič­ky Evy do toho pak vstu­pu­je už úpl­ně zby­teč­ně, pro­to­že se tím děj fil­mu ako­rát ješ­tě více ředí, namís­to toho, aby se v něm doře­ši­ly leckte­ré nača­té moti­vy a zra­ňu­jí­cí výro­ky, kte­ré si posta­vy mezi sebou v jeho prů­bě­hu řek­ly.

Stojí za zmín­ku, že zatím­co tro­ji­ci hlav­ních žen­ských hrdi­nek ztvár­ni­ly čes­ké hereč­ky, tak všech­ny jejich nápad­ní­ky z něja­ké­ho důvo­du hra­jí her­ci jugo­sláv­ští (kte­ří jsou všich­ni zna­tel­ně a dost špat­ně pře­da­bo­vá­ni do češ­ti­ny). Film kon­čí po úmor­ných 107 minu­tách (kte­ré se sub­jek­tiv­ně jeví dvoj­ná­sob­ně) dle ohra­né­ho must­ru, v němž jsou muži pohled­ní soci­o­pa­ti a ženy jsou před­ur­če­ny je milo­vat, neu­stá­le jim odpouš­tět a nechat si od nich všech­no líbit – i když jde tře­ba o hrubiány-alkoholiky nebo dotěr­né nevěr­ní­ky. Což je v lep­ším pří­pa­dě líné klišé a v hor­ším pří­pa­dě zrůd­né stan­dar­di­zo­vá­ní toho, že je to tak správ­ně a mělo by to tak být. Ve fil­mu o ženách, napsa­ném a reží­ro­va­ném žena­mi, to půso­bí obzvlášť nepa­t­řič­ně.

Celkovou nepo­da­ře­nost sním­ku koru­nu­je mís­ty vel­mi špat­ná režie, kte­rá činí ze sle­do­vá­ní někte­rých scén vskut­ku těž­ko popsa­tel­né div­né zážit­ky (tře­ba když opi­lý otec uva­ří nepo­ži­va­tel­né jíd­lo a pak ho cpe do úst své pla­čí­cí pěti­le­té dce­ry, kte­rá je nuce­na taj­ně vypli­vo­vat sous­ta do kvě­ti­ná­čů). Jediné, co za něco sto­jí, jsou sna­ži­vé herec­ké výko­ny Dykové, Hřebíčkové, Balzerové a Bečkové, kte­ré jsou evi­dent­ně dob­ré hereč­ky, leč na ten­to film, jenž je nutí dělat a říkat straš­li­vé věci, je jejich talen­tu a schop­nos­tí ško­da.

Celkově film Příliš osob­ní zná­mostpůso­bí jako špat­ně nato­če­ný a bíd­ně napsa­ný nesou­ro­dý žán­ro­vý mix, kte­rý se sna­ží tvá­řit jako roman­tic­ké, humo­rem oko­ře­ně­né a psy­cho­lo­gic­ky pro­pra­co­va­né dra­ma, ale ve sku­teč­nos­ti je jen povrch­ním, roz­pad­lým, nevtip­ným a nero­man­tic­kým tor­zem vysta­vě­ném na pochyb­ném zákla­du, jenž je v nepo­řád­ku asi stej­ně jako jed­na z jeho závě­reč­ných scén, v níž v malíř­ském ate­li­é­ru sedí nahá sleč­na mode­lem jede­nác­ti­le­té­mu klu­ko­vi.

Na to, že film asi nebu­de úpl­ně vyda­ře­ný a že bude nao­pak sem tam dost bizar­ní, mě ostat­ně při­pra­vi­ly už jeho mimo­řád­ně mimóz­ní a se zbyt­kem fil­mu nijak nesou­vi­se­jí­cí úvod­ní titul­ky, v nichž ve vesmí­ru pro­plu­je kolem digi­tál­ní Země nej­pr­ve kniž­ní před­lo­ha fil­mu a hned po ní kres­le­né rádio, táh­nou­cí za sebou ast­ro­nau­ta v čer­ve­ném kab­ri­o­le­tu…

---

---